Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

reklama

108 fotek, červen až červenec 2010, 54 zobrazení, 89 komentářů | dokumenty, města, ostatní
Prosím, nemusíte sem dávat žádné komentíky, ty fotky nejsou pěkné, ale mají pro mě dokumentační význam.
Neměl jsem dobrý foťák. Byl jsem tu dvakrát. Poprvé, potom, co tu praskla voda, a po druhé zas nešla elektřina.
Dnes je tu výstava o podzemní továrně Richard a do některých částí se návštěvník nedostane:
http://klt.rajce.idnes.cz/Litomerice%2C_srpen_2014%2C_podzemi_pod_Kalichem%2C_kostel_Zvestovani_Panny_Marie_a_kostel_Vsech_svatych./
65 fotek, listopad 2004 až červenec 2017, 86 zobrazení, 118 komentářů | dokumenty, města, ostatní
96 fotek, září až prosinec 2016, 75 zobrazení, 218 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Litoměřická radnice byla postavena ve stylu saské renesance, proto na ní najdeme řadu prvků blízkých gotice. Nyní v ní sídlí místní vlastivědné muzeum.
Budova radnice je nejstarší renesanční stavbou ve městě. Na pilíři při severním nároží stojí kopie sochy Rolanda (originál je v muzeu). Ve spodní části pilíře je upevněn český loket - stará délková míra (asi 59cm). Na oblouku podloubí z Dlouhé ulice je zazděn zbytek pranýře, který býval do r. 1762 na prostředním pilíři. V r. 1916 se část západní fronty zřítila a radnice byla rekonstruována. V budově je dnes expozice vlastivědného muzea. V interieru nalezneme kamenné renesanční schodiště a síň s původním kazetovým stropem a dřevěným obloženímKromě stálé expozice mohou návštěvníci v muzeu ve dvou výstavních sálech pravidelně shlédnout krátkodobé výstavy z vlastních sbírek, ale i výstavy zapůjčené z dalších muzeí.

Sídlem Oblastního muzea v Litoměřicích je patrně nejvýznamější stavební památka města, impozantní renesanční budova tzv. Stará radnice, která je situována na rohu Mírového náměstí a Dlouhé ulice.
Původní radnice vznikla na konci 14. století a ve své hmotě zahrnula i kamenná jádra dvou měšťanských domů ze 13. století. Radnice byla vystavena z hladce opracovaných kvádru ve stylu vrcholné gotiky, kvádry této stavby dosahují až do druhého patra dnešní budovy. Při velkém požáru města v roce 1537 byla poškozena i budova radnice. Město se nespokojilo s pouhou opravou, ale přikročilo k velkorysé novostavbě, zahrnující i sousední parcelu na náměstí. Soudobými prameny je za stavitele této budovy označován nějaký mistr Pavel, po jeho smrti ji dokončil jiný mistr jménem Jiří. Budova radnice byla první renesanční stavbou v měšťanském prostředí v rámci severních Čech. Průčelí radnice původně zřejmě s bíločerveným sgrafitem završily vysoké renesanční štíty, na nichž jsou patrny vlivy saské (volutové z náměstí) a italské (obloučkové z Dlouhé ulice) renesance. Z podloubí, klenutého původně křížovými klenbami, vedl do radnice nový gotickorenesanční portál, který ústil do přízemí zvýšené haly s jedinečným vnitřním schodištěm na krakorcích a reliéfní výzdobou, datovanou letopočtem 1538 na parapetu podesty. Dokončení celé stavby datuje letopočet 1539 na severním pilíři, zdobeném městským znakem a medailóny s reliéfními bustami měšťanů a měšťanek (s nimiž se setkáváme také ve výzdobě schodiště), především však sochou tzv. Rollanda v podobě divého muže s kyjem a štítem (plastika byla v r. 1978 nahrazena kopií, originál je umístěn v stálé expozici muzea). V dolní části pilíře je po pravé straně umístěn železný „loket“, tj. stará délková míra pro potřeby místního trhu.
Mezi nejzajímavější části interiéru patří kamenné renesanční schodiště na konzolách a zasedací síň městské rady s kazetovým stropem a dřevěným obložením stěn z roku 1541, zakončenými 14 medailony (v nich jsou znázorněni tehdejší představitelé města a někteří čeští králové).
První větší renovace budovy byla podniknuta už v roce 1662, kdy byly sníženy střechy, každý z jejich hřebenů byl opatřen věžičkou a byly opraveny štíty, k opravám objektu došlo také v roce 1672 a 1748. Objekt i přes opravy postupně chátral, a proto v roce 1839 byly městské úřady přesunuty do tzv. Kalicha a radnice zůstala 12 let prázdná. K jejímu citlivému zrestaurování pro účely krajského soudu došlo až v letech 1852-1853. Architekt Jan Kranner respektoval renesanční ráz objektu, který doznal nejpodstatnějších změn v rozdělení okenních otvorů. Byly odstraněny barokní věžičky, ale původní renesanční byla pouze opravena. Nepříznivě se ovšem budovy dotklo zazdění loubí do Dlouhé ulice, k němuž došlo v letech 1867 a 1872 a na náměstí v letech 1873 a 1889.
V roce 1909 byl krajský soud z budovy přemístěn a o dva roky později byla znovu zahájena rekonstrukce – v budově mělo vzniknout městské muzeum. Nutné opravy přerušilo vypuknutí první světové války a 16. dubna 1916 se v důsledku působení spodní vody zřítil střední sloup podloubí, což přivodilo zřícení celé části průčelí. Staré stavbě hrozilo úplné zničení ještě v roce 1919, kdy tehdejší městská rada hodlala úklidem trosek „řešit“ problém nezaměstnanosti. Škoda byla napravena s pomocí státních subvencí až po roce 1920. Rekonstrukce byla dokončena roku 1927, kdy zde bylo také otevřeno Stadtmuseum. Poslední rekonstrukce fasády proběhla na konci osmdesátých let 20. století.

zdroj: https://www.litomerice-info.cz/cz/2216.oblastni-muzeum-litomerice/

http://www.muzeumlitomerice.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=200065&id=1034&p1=1035
11 fotek, červen 2007 až červenec 2017, 53 zobrazení, 70 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Současný objekt katovny je doložen k roku 1701, hrdelní právo se však v Litoměřicích vykonávalo od konstituování městské obce. Jako jinde, byla i zde katovna umístěna mimo hradby, na okraji zastavěného území.
Od konce 18. století byla instituce městského kata zrušena, povědomí o objektu žilo v místní tradici do roku 1945. Po výměně obyvatelstva objekt nebyl obydlen a chátral, až hrozilo jeho zřícení. Na rozdíl od ostatní zástavby Horní Zásady ? unikl demolici při stavbě panelového sídliště v 80. letech 20. století, byl opraven jako restaurace.

zdroj: http://www.hrady.cz/index.php?OID=6644&PARAM=11&tid=20506&pos=450
44 fotek, září 2006 až srpen 2017, 44 zobrazení, 70 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Dominikánský klášter u sv. Michala v Litoměřicích existoval v Litoměřicích v letech 1236-1950.
Dominikánský klášter v Litoměřicích byl založen podle tradice po roce 1236 pražským biskupem Bernardem z rodu Kaplířů, kteří byli trvalými příznivci kláštera. První listinně doloženou zmínku máme z klášterního archivu z roku 1330. Klášter obdržel postupně celou řadu fundací, a zabezpečil tak svou existenci. Za husitských válek utrpěl velké škody, ale nepřestal existovat. Jeho představení těžce zápasili o existenci v utrakvistických Litoměřicích. Klášter stále rychleji upadal po stránce hmotné i z nedostatku noviců. Po Bílé hoře nastal opět rozkvět kláštera. V roce 1630 dal Ferdinand II. nově založenému noviciátu při klášteře konfiskované dominium Velký Újezd. Obnovu celého kláštera vedl nový převor Petr Canadilla. Pro noviciát muselo město Litoměřice postoupit domy emigrantů a klášter rostl tím, že se v něm vychovávali novici pro celou provincii. V letech 1656-1783 složilo v tomto klášteře řádový slib 967 noviců. Koncem 17. století se staví kostel sv. Michala, klášter a několik vedlejších budov, takže dominikáni mají na severozápadní straně města vlastní čtvrť. Za Josefa II. roku 1785 byl počet řeholníků snížen z 22 na 14. Dne 30. května 1788 se museli dominikáni přestěhovat do zrušeného kláštera minoritů u sv. Jakuba v Litoměřicích. V roce 1878 byl noviciát přenesen z Litoměřic do Brna, později do Olomouce.

Klášter byl u staršího kostela založen pravděpodobně v polovině 13. století. Za vlády Karla IV. všechny objekty prošly důkladnou přestavbou, jejíž pozůstatky jsou dodnes viditelné (arkády rajského dvora). Při husitském dobývání města nebyl snad přímo poškozen, další soužití komunity s převážně nekatolickým městem však bylo až do počátku 17. století problematické. Klášter i kostel byly poškozeny živelnými pohromami (1511 zemětřesení, 1519 požár ? od blesku aj.).
Od roku 1628 se připravoval materiál na důkladnou přestavbu, zahájenou po skončení třicetileté války. Kostel svatého Michala byl přestavěn v raném baroku podle projektu G. D. Orsiho (1672–85), úpravy konventu se omezily na důkladnou opravu a nové uliční průčelí. Počátkem 18. století si dominikáni zřídili na přilehlém parkánu velkou zahradu s "lusthausem", zřízeným z jedné hradební věže.
Klášterní komunita byla roku 1788 přemístěna ke svatému Jakubu (bývalý minoritský klášter), v původním objektu se usadil nejprve generální seminář, poté krajský, později okresní úřad. Uliční fasádu konventu změnila klasicistní přestavba v letech 1814–34 od místního architekta Josefa Gaubeho. Kostel svatého Michala byl roku 1838 zdemolován, část vnitřního zařízení předtím odvezena do kadaňského farního kostela, kde se zachovala dodnes. Od roku 1949 sídlí v bývalém klášteře Státní oblastní archiv Litoměřice s působností pro Ústecký a Liberecký kraj.

Také v tomto místě stál nejstarší kostel již v románském období. Je možné, že sloužil velkému pohřebišti, archeologicky doloženému mezi ním a pozdějším náměstím. Ve druhé polovině 30. let 13. století položil základy k litoměřickému konventu dominikánů u sv. Michala Bernard Kaplíř ze Sulevic (22. pražský biskup).
Rod Kaplířů ze Sulevic měl k litoměřickým dominikánům vždy úzký vztah. Ve 14. století byl klášter i kostel výrazně goticky přestavován. Za husitských válek zažil klášter dramatické chvíle. Žižkovo vojsko se k městu přiblížilo v květnu 1421 a zaujalo postavení na pravém břehu Pokratického potoka. Žižka na město zaútočil a podle tradice jeho jednotky pronikly právě do areálu dominikánského kláštera, byly však odraženy. Litoměřičtí se již mezitím (29. 5. 1421) dohodli s Pražany, přistoupili ke čtyřem pražským artikulům a Žižka od města odtáhl. Dominikánský klášter v Litoměřicich dále existoval, byť asi se značnými obtížemi, i v utrakvistickém období. Objekty kláštera i kostel byly poškozeny na počátku 16. století - v roce 1511 zemětřesením, roku 1519 požárem od blesku. V roce 1583 se zřítila střecha a polovina klenby kostela, který pak zůstal na dlouhá léta ruinou. Willenbergova rytina z roku 1602 ukazuje pravděpodobnou podobu kostela v pozdním středověku a raném novověku - jednalo se o trojlodní halový objekt.
V letech 1674 - 1686 byl kostel zásadně přestavěn stavitelem Antonio Portou dle plánů G. D. Orsiho. Jednalo se o razantní přestavbu, spíše se dá hovořit o novostavbě s využitím starších konstrukcí. Stavba na křížovém, centralizujícím půdorysu měla krátkou loď zaklenutou pouze dvěma klenebními travé. Průčelí kostela vycházelo z italských vzorů. Nejvýznamnějším příznivcem řádu byl v té době Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, slavný obránce Vídně před Turky v roce 1683. V době josefínského rušení klášterů dominikány zachránila jejich účast na duchovní správě ve městě, museli se však přestěhovat do bývalého minoritského kláštera u sv. Jakuba.
Nevyužívaný kostel byl v roce 1838 prodán soukromníkovi ke zboření. Na jeho místě byla rozšířena budova krajského úřadu (někdejší konventní budova). Kamenivo z tohoto bořeného kostela bylo využito ke stavbě silnice do Pokratic. Z kostela se tak do dnešních dnů zachovala proluka mezi dnešním úřadem práce a státním oblastním archivem. Stále zde stojí kamenný sokl kostelního průčelí, s dosud patrným členěním fasády pomocí pilastrů. Levý krajní pilastr je zachován v celé výšce v rámci zdiva sousedního objektu (dnešní Úřad práce). Vedle něj stojí socha sv. Jana Nepomuckého. V ose zbořeného kostela, tedy v místě někdejšího vstupu, stojí klasicistní kašna. Část mobiliáře byla přestěhována do farního kostela v Kadani.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1%C5%A1ter_dominik%C3%A1n%C5%AF_(Litom%C4%9B%C5%99ice)
http://www.hrady.cz/index.php?OID=6820&PARAM=11&tid=21104&pos=450

http://litomerice-leitmeritz.net/clanky/cist/nazev/17-zmizele-litomerice-i-zmizele-kostely
35 fotek, září 2007 až březen 2010, 52 zobrazení, 97 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Kostel svaté Ludmily na Kapucínském náměstí v Litoměřicích je bývalým kapucínským řádovým kostelem.
Jedná se o raně barokní stavbu, která je velmi jednoduchá, podélná jednolodní stavba s užším ploše uzavřeným presbytářem a s nižší kaplí při východním boku má průčelí přecházející bez římsy do strmého trojúhelníkového štítu. Portál je obdélný s trojúhelníkovým frontonem. Klenba lodi, patrně díky zásahu laického stavitele, je prolomena výsečemi, stejně jako klenba v kapli Panny Marie, připojené k východní straně.
Souběžně s dokončením stavebních prací byl kostel zařizován. Toto zřízení z doby kolem roku 1657, s charakteristickými boltcovými motivy a neméně typickou kombinací černé barvy se zlacením, se zachovalo dodnes.
Hlavní oltář je typu tříosého triumfálního oblouku se sloupky a trojúhelníkovým štítem je vybaven titulním obrazem znázorňující Smrt sv. Ludmily. Byl namalován zřejmě v rozmezí let 1653–1655 od Tobiášem Pockem. V bočních polích se nachází obraz sv. Kateřiny a sv. Barbory. Tabernákl a stěna s bočními průchody, vázami a obrazy sv. Václava a sv. Víta jsou rokokové a pochází z poloviny 18. století.
Po stranách triumfálního oblouku jsou dva protějškové raně barokní oltáře sv. Antonína Paduánského z roku 1669 a sv. Františka z Assisi s boltcovými a akantovými řezbami, který byl vztyčen již roku 1651. Oba titulní obrazy jsou novodobé, avšak oválné obrazy v nástavcích jsou původní. Na východní straně jsou dva stejné oltáře portálového typu sv. Josefa a Panny Marie. Jsou ozdobeny rokokovými doplňky. Pochází z poloviny 18. století. Titulní obraz na oltáři Panny Marie pochází z roku 1781 a je dílem J. F. Klingera, ostatní obrazy jsou pak novodobé. V této kapli byla umístěna krypta hlavního donátora, hraběte F. Schlicka († 1675). Ve východní kapli je rokokový oltář Neposkvrněné Panny Marie z poloviny 18. století. Je opatřen původním obrazem a sochami sv. Františka Serafinského a sv. Alžběty Duryňské. Na západní straně je umístěn oltář sv. Markéty Alacoque z poloviny 18. století. Jsou zde původní sochy sv. Vavřince a sv. Fidelia. Oltář má v nástavci oválný obraz sv. Felixe. Titulní obraz je novodobý. Barokní oltář sv. Anny z počátku 18. století je vybaven doplňky z poloviny 18. století. Jeho titulní obraz je zvětšenou kopií díla J. Führicha. Oválný obraz v jeho nástavci je původní.
K západnímu boku kostela přiléhá bývalý kapucínský klášter o čtyřech patrových křídlech kolem uzavřeného nádvoří. Je částečně s arkádami. Z pravidelné dispozice konventu vystupuje v jihovýchodní nároží samostatný čtvercový objekt hygienického zařízení, který je charakteristický i pro jiné kapucínské kláštery. Ve východním křídle byl umístěn refektář a v patře nad ním knihovna. Nejvíce cel řeholníků bylo umístěno v jižním křídle, které mělo, jako jediné v objektu, v patře trojtraktovou dispozici. Ta byla typická pro stavby mendikantů, jimiž jsou též kapucíni. Prostory nebyly vytápěny, podle tehdejších řádových regulí to nebylo možné a topilo se pouze v místnostech severního křídla, které byly patrně prostorami pro nemocné řeholníky (infirmarium).

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9_Ludmily_(Litom%C4%9B%C5%99ice)
12 fotek, září 2009 až listopad 2012, 45 zobrazení, 69 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Kaple svatého Jana Křtitele v Litoměřicích[1] je raně barokní stavba stojící v Máchově ulici v Litoměřicích na východním svahu Dómského pahorku.
Jako gotický kostel byla kaple připomínána již v roce 1384. Tento původní drobný centrální kostel vzniklý ve 12. nebo 13. století byl poškozen za třicetileté války a následně zpustl. Litoměřický radní protokol uvádí žádost biskupa Jaroslava Františka ze Šternberka z roku 1676 o pusté místo po kostelíku sv. Jana na Dubině. Dnešní kaple sv. Jana Křtitele, která nahradila gotický kostel, byla vystavěna zřejmě Giuliem Broggiem v letech 1676–1677, jak dokládá nápis na vstupním portálu. Opravována byla v letech 1910, 1955 a 1999. V některých dobách sloužila kaple spíše profánním potřebám litoměřického biskupství, např. se v ní sušilo prádlo. Bohoslužby se zde konají každoročně ve dnech okolo svátků sv. Jana Křtitele.
Kompozice kaple je ještě poplatná renesančnímu prostorovému cítění. Jedná se o centrální, čtyřbokou stavbu se stanovou střechou. Nízký stan vrcholí lucernou osvětlenou volskými oky a má nad vstupním průčelím štítový vikýř, který sloužil jako otevřená zvonička. Paralelu k této kapli najdeme v blízkých Liběšicích u Litoměřic, proto je i tamní hřbitovní kaple sv. Františka Xaverského připisována G. Broggiovi. U nároží jsou odsazené pilastry bez hlavic, ve vpadlých polích okna uzavřená segmentem.
Hlavní portál je obdélný s bohatým rámem, v nadpraží pak kartuše s nápisovou deskou. V rozeklaném frontonu (nad portálem) je umístěn znak litoměřického biskupa Jaroslava Františka Ignáce ze Šternberka.
Vnitřek kaple je čtvercový. V rozích jsou vtažené zkosené pilíře s římsovými úseky, nad kterými je na pendentivech oktogonální kupole s lucernou. Při podlaze kaple se nachází renesanční kamenný náhrobek z roku 1573. V současnosti jsou uvnitř uskladněny také barokní sochy z původního mostu přes Labe.
V kamenném ohrazení okolo kaple se nachází malý hřbitůvek. Byl zde pohřben v důsledku josefínských reforem i 6. litoměřický biskup Emanuel Arnošt Valdštejn v tzv. josefínské hrobce. Na konci 20. století se ostatky tohoto biskupa podařilo exhumovat a po antropologickém průzkumu je uložit do krypty před oltářem Panny Marie Bolestné v litoměřické katedrále.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kaple_svat%C3%A9ho_Jana_K%C5%99titele_(Litom%C4%9B%C5%99ice)
66 fotek, 10.9.2016, 75 zobrazení, 194 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Příhodná poloha labských teras lákala k trvalému osídlení již od mladší doby kamenné (asi 4500-3600 let př.n.l.). Stopy osídlení nalézáme především na Dómském vrchu, kolem Dlouhé a Vavřinecké ulice, mezi ulicí Michalovickou a Kamýckou a mezi Českolipskou a Žitenickou ulicí.
Ve 4.-1. stol.př.n.l. se zde usídlili Keltové, kteří byli později postupně vytlačováni Germány. V závěru období tzv. "stěhování národů" (6.stol.n.l.) přichází do Čech slovanští osadníci. Z území Litoměřic je ještě neznáme, ale je jisté, že i tuto úrodnou krajinu obsadili již záhy, o čemž svědčí nálezy z Lovosic. Na katastru Litoměřic se první slovanské osady objevují v období starohradištním, tj. v 8.století. Vzájemná izolovanost osídlených oblastí vedla postupně ke vzniku kmenů. Z tzv. zakládací listiny pražského biskupství, hlásící se k r.973, víme, že jižně a jihovýchodně od Litoměřicka byla oblast kmene Čechů v okolí Prahy a Pšovanů na Mělnicku. Na západě, v povodí Ohře byli mocní Lučané, na severozápadě Lemuzi a na severu snad už i Děčané. K území osazenému tzv. Litoměřici náležela oblast severozápadně a severně od dnešního města, na druhém břehu Labe hustě obydlené Lovosicko a na jihu dosahovala jejich sídla snad až k Roudnici.
V průběhu 9. a 10.století se celé severozápadní Čechy postupně dostaly do svazku rodícího se raně feudálního státu, sjednocovaného důvtipem a mečem Přemyslovců. Na výrazné terase, nazývané dnes Dómský vrch, vybudovali Slované mocný, raně středověký hrad, jenž po starším hradišti "Hrádku" u Velkých Žernosek převzal úlohu strážce kraje. Přemyslovcům sloužil jako správní centrum, jedno z nejvýznamnějších v Čechách (k 31.květnu 993 je listinně doložena provincie litoměřická, a tím nepřímo i existence litoměřického přemyslovského správního sídla). Na hradišti se ve východní části předhradí nacházel i prostor vyhrazený litoměřické kapitule, založené v roce 1057, s kostelem sv.Štěpána. Stávala zde i starší sakrální stavba, kostel sv.Jiří, umístěný v severozápadní části hradiště, tedy v místech předpokládané akropole, kde sídlil přemyslovský hradský správce-kastelán. Tyto kostely byly zcela určitě nejstaršími kamennými stavbami ve městě.
Založení kapituly s kostelem sv.Štěpána knížetem Spytihněvem II. v roce 1057 dosvědčuje tzv. Zakládací listina kapituly litoměřické, dochovaná v originále ve zdejším archivu. Prvním kapitulním proboštem byl Lanc, kterého jmenuje kronikář Kosmas v souvislosti s kandidaturou hodnosti biskupské, což dokládá jeho významné postavení. Archeologické nálezy z území Litoměřic dokládají, že okolo tohoto jádra osídlení se již v 9., ale především od 10. do 12.století vytvářela rozsáhlá sídelní aglomerace. Skládala se asi z dvaceti osídlených poloh, kde stávaly osady a velmožské dvorce (např. vsi Božka, Zásada, dvorec velmože Hroznaty Tepelského u kostela P.Marie). Ves Litoměřice je zmíněna poprvé a naposledy v roce 1228. Ovšem v tomto případě nešlo o prostou agrární ves, ale o zárodek vrcholně středověkého města.
Na počátku 13.století litoměřická sídelní aglomerace představovala významné středisko politického, kulturního a hospodářského života. Zcela logicky se proto už v r.1234 setkáváme s doklady o vzniku města v právně institucionálním smyslu. Fakticky lze však o přeměně sídelní aglomerace v město hovořit již v l.1219-1228. Šlo v počátcích o opevněný areál dřevěných domů kolem náměstí. Gotickou výstavbu prvých kamenných domů lze doložit až ve 2.polovině 13.století. V roce 1233 se zde usadili mniši františkáni a r.1239 dominikáni. Typickým městským řádem bývali také tzv. křížovníci s červenou hvězdou, kteří jsou zde připomínáni k roku 1257. Město žilo z řemesla, obchodu i labské dopravy, za hradbami se na svazích Českého středohoří pěstovala vinná réva. Stávala zde i mincovna a roku 1298 byla při farním kostele zřízena škola.
Měšťané se řídili zvláštním právem, nazývaným magdeburské, či později litoměřické, což znamenalo, že odvolacím soudem nebyla Praha, ale Magdeburg. Později toto právo přijala početná řada dalších českých měst, pro něž se od 13.století odvolací stolicí stal soud litoměřických kmetů. Litoměřice tak získaly řadu výsad a privilegií a tím i větší význam, než kterékoli město v Čechách (mimo Prahu).
Panování Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. znamenalo další rozmach města, které se po polovině 14.stol. rozrostlo směrem k severu a východu. Důkladné opevnění chránilo jeho bohatství, pramenící zejména z monopolního postavení v dálkovém obchodě, neboť veškeré lodi a povozy zde musely vyložit své zboží a umožnit litoměřickým přednostní koupi. Pro rozvoj města mělo značný význam i tzv. mílové právo, potvrzené panovníkem roku 1325, které zajišťovalo monopol na řemeslnou výrobu v okruhu jedné české míle tj. zhruba 11 km kolem města. 7.května 1359 daroval český král Karel IV. litoměřickým měšťanům vrch Radobýl a okolní pozemky na zřízení vinohradů s tím, že každý desátý sud vína známého jako "litoměřické", bude odevzdán do "králova domu". Ve městě se vařilo i pivo, které však proslulo svou špatnou kvalitou, což se odrazilo i ve světské poezii, viz. část básně Podkoní a žák: "Jediť kyselo as húby zapíjejíc litoměřickým pivem, jež vždy smrdí bahnem a dýmem,...". V této době město stále ještě ovládal německý patriciát. Jádrem obyvatelstva byla střední měšťanská vrstva, skládající se z nezávislých řemeslnických mistrů.
Přelom v dějinách Litoměřic přinesla husitská revoluce. Myšlenky a idee husitství v této oblasti hlásal především zeman Zikmund Řepanský, jemuž patřily Třebívlice. Kázal zde i Husův předchůdce, Konrád Waldhauser, který působil v děkanském kostele Všech svatých (zemřel v Praze 8.prosince 1369). Pronikání husitských myšlenek usnadnilo i to, že zdejším kapitulním proboštem (nejvyšší církevní úřad) byl Zdislav ze Zvířetic, Husův přítel a zastánce reformních myšlenek, kterého kostnický koncil počítal též mezi přední kacíře. Katolická reakce však byla v Litoměřicích silná. Na vánoce r.1419 došlo k rozsáhlému zatýkání přívrženců kalicha. Bylo uvězněno ve věži u Michalské brány 24 měšťanských synků a 30.května následujícího roku byli popraveni utopením v Labi. Na probošství byl podniknut útok a sám probošt se zachránil jen včasným útěkem. Hrozba obležení města Janem Žižkou z Trocnova roku 1421, jehož útok však byl odražen, vedla k tomu, že se 29.května 1421 Litoměřice připojily k pražskému svazu husitských měst. Žižka poté dal vybudovat vlastní hrad nad Třebušínem, nazvaný Kalich.
Ve spojení s Pražany zůstaly Litoměřice až do r.1427, ale později se začaly přiklánět k radikálnější straně, městskému svazu Lounsko-žateckému. Spojení těchto měst a drobné šlechty z okolí představovalo značnou vojenskou sílu. Postupná radikalizace postojů Litoměřic vedla nakonec až k tomu, že zdejší oddíly bojovaly ještě roku 1434 na straně vojsk Prokopa Holého v bitvě u Lipan. Radikalismus svazu měst byl zlomen až na sjezdech stavů v Praze a Brně roku 1435. Dlouhodobým výsledkem husitských válek bylo oslabení pozic katolické církve a vzrůst významu městského stavu. Litoměřice se staly nejvýznamnějším městem českého severu a na počátku 16.století sehrály důležitou roli v období stavovských sporů.
Konec patnáctého a především následující století byly dobou v níž pozdní gotiku následuje renesance. Rostlo bohatství měšťanů, kteří si nechávali stavět nové kamenné domy, dodnes tvořící pýchu města. Ke konci 15.stol. se začaly prosazovat tendence feudálního panstva, usilujícího o snížení vlivu a moci královských měst. Hrozilo, že spory se znovu nebudou řešit jen diplomaticky. Litoměřičtí proto urychleně přistoupili k opravám a modernizaci opevnění která proběhla v l. 1502-03 a 1513, kdy byly staré gotické hradby doplněny o vnější parkánovou zeď s četnými zaoblenými dělovými baštami. V letech 1508-09 byla opevněna také některá předměstí.
Cenným skvostem města se stala radnice postavená po požáru města roku 1537. O deset let později byla svědkem soudu krále Ferdinanda I. nad odbojnými stavy, který nejtíživěji dopadl na královská města. Snahy o podlomení hospodářské a politické síly měst však neznamenaly zvrat v jejich kulturním vzestupu. Litoměřické školství získalo věhlas novou latinskou kolejí, založenou se souhlasem panovníka roku 1549.
V roce 1577 se tu konala i první známá pitva v českých zemích, pročež sem zavítal r.1600 lékař evropského jména, Jan Jesenius.
Když došlo 24.května 1618 v Praze k defenestraci habsburských místodržících, připojily se k zahájenému odboji i Litoměřice a město se připravovalo na válku. Veškeré naděje však padly porážkou české armády na Bílé hoře 8.listopadu 1620, která znamenala zlom i ve vývoji města. Pro svou víru muselo město opustit na 215 nekatolických rodin, aby hledaly novou obživu v cizině. Nejznámější z exulantů byl někdejší rektor koleje, městský radní a vynikající humanistický literát a učenec Pavel Stránský. Město muselo bez náhrady vrátit konfiskovaný církevní majetek a měšťané byli násilím obraceni na katolickou víru.
Další rány městu přinesla třicetiletá válka s neustálým střídáním cizího i domácího vojska, jimž Litoměřice sloužily jako výhodná proviantní základna. Následkem války zůstalo z 264 domů v hradbách 137 obyvatelných a z 230 domů na předměstí pak pouhých 57.
Po vleklém období loupežných vpádů nepřátelských armád i pluků císařských obránců však následoval nový rozmach. Podobně jako vítězná katolická víra působila na proměnu duší nových obyvatel, proměnila i barokní estetika vnější tvář města, zejména zřízení biskupství a roku 1655 jmenování dosavadního probošta biskupem.
Po útrapách válek se poměry ve městě zlepšovaly jen pozvolna. Pomalu se doplňoval také počet obyvatelstva. To zůstávalo sice převahou stále české, ale i zde se začal projevovat charakter cizí státní moci a nových vrchností a národnostní hranice se začaly posunovat do vnitrozemí. Litoměřice se v průběhu 2.poloviny 17. a 1.poloviny 18.století začaly poněmčovat.

zdroj: https://www.litomerice.cz/mesto/historie-mesta
31 fotek, 10.9.2016, 56 zobrazení, 120 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
kostel sv. Vojtěcha,
Pův??odní románský kostel snad z 12. století sloužil pro osadu Zásada, která se stala předměstím hrazeného města. Poškozen za třicetileté války, nový objekt z let 1691–1708 postavili otec a syn Broggiové. Obklopen bývalým hřbitovem.
17 fotek, 10.9.2016, 39 zobrazení, 91 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
kostel sv. Václava,
jedn?ou z nejzajímavějš?ích barokních staveb, které můžete v Litoměřicích vidět, je kostel sv. Václava. Stojí na Václavském náměstí v místě, kde již ve 14. stol. stál gotický kostel. Na počátku 18. stol. byl barokně přestavěn a stavitelem byl O. Broggio.
Nyní slouží jako pravoslavný chrám.

zdroj?: http://www.hr?ady.cz/index.?php?OID=2166
34 fotek, duben 2015 až červenec 2017, 42 zobrazení, 133 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
katedrála sv. Štěpána se zvonicí,
Vzni?k se datuje k roku 1057. Když kolem r. 1057 založil kníže Spytihněv II. Kolegiátní kapitulu u kostela sv. Štěpána, byl to zřejmě již kamenný kostel, protože zakládací listina o něm hovoří jako o bazilice. Románský kostel, který byl později ve 14. století goticky přestavěn, byl v letech 1662-64 zbořen. Bezprostředně? poté byla ve stylu raného baroka vystavěna v letech 1664-68 dnešní katedrála stavitelem italského původu. Stavby se zúčastnil též Domenico Orsi a pravděpodobně? i Giulio Broggio. Zvenčí vypadá jako trojlodní bazilika, ale uvnitř je jednotný prostor se třemi průchozími kaplemi po obou stranách, které se arkádovitě otevírají do lodi. Katedrála má délku 50 metrů, výšku 20,50 metrů a šířku v lodi i s kaplemi 22 metrů.

http:?//www.litomer?ice-info.cz/c?z/2219.katedr?ala-sv-stepan?a/
35 fotek, 10.9.2016, 49 zobrazení, 139 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
kostel Všech Svatých s městskou věží,
Poprvé je připomínán v roce 1235. Jsou zde nejstarší známé části zdiva v Litoměřicích - několik zazděných oken ze 13. století. Před polovinou 14. století byl součástí městského opevnění. Z této doby pochází i gotická věž vysoká cca 54 m, poprvé připomínaná v r. 1341, která byla upravena v letech 1501-17 mistrem Jiříkem z Plzně. Její zděný ochoz se čtyřmi nárožními věžičkami je až z r.1584. Věžní hodiny pocházejí z roku 1554. Pozoruhodná stanová střecha kostela vznikla až roku 1570 za vedení mistra Valentina Schneidera. V roce 1612 byla stavba prodloužena po dnešní průčelí. Giulio Broggio obnovil koncem 17. století kapli sv.Barbory a postavil kapli sv.Rocha. Jeho syn Octavio provedl barokizaci této gotické stavby v l.1718-19. Sochařské a štukatérské práce prováděli Franz (František) Tollinger a Petr Antonius Bianchi.

zdr?oj: http://www.li?tomerice-info?.cz/cz/2218.k?ostel-vsech-s?vatych/

Kostel prodělal složitý stavební vývoj. Presbytář je v jádře gotický. Pod střechou severní boční kaple jsou zazděná okna z doby okolo roku 1280. Současný barokní kostel je podélnou stavbou bazilikálního typu. Má polygonální presbytář, nižší přístavky sakristií, boční loď a kaple, které zčásti vystupují. Při severním boku je vysoká gotická věž. Průčelí kostela je trojdílné. Je trojosé se složitě profilovanými římsami a dvěma průběžnými vertikálními štenýři trojbokých pilastrových svazků s proláklými vnějšími boky. Hlavní portál je obdélný v pilastrové edikule s vázami a zvlněnou římsou. V bočních polích se nacházejí niky. V patrové části hlavního portálu je osové okno s trojdílným záklenkem. Na hlavní římsou se nachází nástavec s volutovými křídly. V trojúhelníkovém šítu je akantová kartuše s městským znakem. Nad střechami bočních kaplí jsou proláklé hřebeny mezikaplových stěn. Okna kostela jsou obdélná se štukovými římsami rozmanitých tvarů. Při severním boku z ulice je zvláštní schodiště ke dveřím sv. Rocha, která má proléklé průčelí a lucernu na střeše. Z jižního boku vystupuje kaple sv. Barbory, která má stejné průčelí jako kaple sv. Rocha, ale je bez schodů a lucerny. Původní opěrné pilíře chórového závěru byly barokizovány do podoby pilastrových štenýřů.
Vysoká hranolová věž stojící při kostele je gotická[1][5] a pochází z roku 1341.[3] Má štěrbinová okénka i hrotitá okénka s nosy. Ve zvonovém patře jsou větší hrotitá okna bez nosů. V přízemí věže je velká místnost s křížovou klenbou o klínových žebrech s výžlabkem a kruhovým svorníkem. Je těžko přístupná několika pevnými dveřmi z kostela a sloužila jako pokladnice. V patrových částech je zvláštní složitá dřevěná konstrukce pro zvony z let 1514–1517 od mistra Jiříka z Plzně. Zděný ochoz je z roku 1583 na místě staršího dřevěného. Střecha věže, datovaná do roku 1587, byla opravována v letech 1635 a 1713. Omítka věže byla obnovena v roce 1871, dále v roce 1954,[1] a znovu na počátku 21. století.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_V%C5%A1ech_svat%C3%BDch_(Litom%C4%9B%C5%99ice)
111 fotek, 18.9.2004, 80 zobrazení, 204 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Před založením města stála 1,2 km severozápadně od dnešního centra osada Budivojovice s farním kostelem kostelem svatého Jana Křtitele a svatého Prokopa, který zde stojí dodnes. Město začalo vznikat v druhé polovině 13. století na pravém břehu Vltavy (oproti ostatním královským stavbám na levém břehu jako je zámek Hluboká či Zlatá Koruna) pod soutokem s Malší na bažinatých pozemcích, které Přemysl Otakar II. získal od dvorského sudího Čéče. Formálně je na jeho příkaz v roce 1265 založil zvíkovský purkrabí a úspěšný lokátor Hirzo z Klingenbergu, který pro krále pracoval i na dalších místech v kraji. Nové královské město mělo představovat doposud chybějící odpovídající základnu královské moci v jižních Čechách a být protiváhou moci Vítkovců (resp. Rožmberků) na (tehdy „německém") pravém břehu Vltavy (jako je Český Krumlov, Rožmberk nad Vltavou, Vyšší Brod). Tento svůj účel po většinu času zdatně plnilo, což bylo důvodem několikasetletého nepřátelství mezi těmito dvěma „lokálními mocnostmi“, které bylo přerušeno pouze v průběhu husitských válek, kdy je potlačil společný mocný nepřítel – husité.
První velký nájezd ze strany Rožmberků zažilo město už v květnu roku 1277, k všeobecnému překvapení však navzdory nedokončeným hradbám odolalo. O dva roky později Záviš z Falkenštejna město vyplenil a pobořil, měšťané je však rychle obnovili. Nájezdy a krátkou nadvládou Rožmberků trpělo město ještě roku 1289, ale Václav II. již následující rok zjednal pořádek. Roku 1304 čelilo město útoku vojsk římského krále Albrechta Habsburského, přečkalo jej však bez úhony, okolí však lehlo popelem. V březnu 1318 oblehl město Petr I. z Rožmberka v rámci své vzpoury proti Janu Lucemburskému, ale neuspěl. Další kolo nepřátelství přišlo se vzpourami Rožmberků proti Václavu IV., kdy Budějovice představovaly jednu z nejvýznamnějších opor královské moci. Rožmberkové (Jindřich III. z Rožmberka) je opět několikrát neúspěšně obléhali.
Prvním známým českobudějovickým rychtářem byl roku 1296 Klaric (Claricus), královský mincmistr a urburéř italského původu (z Florencie), který přesídlil z Kutné Hory.[2] Jeho synové Mikuláš (Nicolaus Claricz), Petr a Ondřej a pak i další Klaricové dědičně tento úřad drželi až do 15. století. Během husitských válek stanuli Rožmberkové společně s Českými Budějovicemi na straně Zikmunda Lucemburského, což vedlo k tomu, že se obchod města přeorientoval spíše na rakouské země. Válečné štěstí bylo vrtkavé a měnilo se velice rychle – tak třeba v červnu 1420 budějovičtí spolu s Rožmberky obléhali Tábor a v září a říjnu se měšťané třásli před vojskem Jana Žižky, který na svém tažení proti Rožmberkům prošel okolo města, aniž by však na ně zaútočil. Postupem času město začalo válkou trpět a upadat – občasné vojenské úspěchy nemohly vyvážit ztráty kupců na cestách, které ve válečných časech přestaly být bezpečné. I v následných letech po husitské revoluci město trpělo neuspořádanými poměry v zemi, navíc král Ladislav Pohrobek postoupil město doživotně Jindřichu IV. z Rožmberka, což se nesetkalo s pochopením. Za vlády Jiřího z Poděbrad zachovávaly Budějovice nejdříve neutralitu, pokud šlo o spory katolické a královské strany, aby v srpnu 1468 uznaly za svého krále Matyáše Korvína, který v nich umístil silnou posádku.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_%C4%8Cesk%C3%BDch_Bud%C4%9Bjovic
70 fotek, srpen 2011 až duben 2017, 74 zobrazení, 176 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
V r. 1830 – 1834 byl připojen raně gotický dům, nyní s klasicistní fasádou, zvaný U kohouta. Má zděné klenuté loubí ze 13. století.

zdroj: http://www.prahapamatky.cz/staromestska-radnice/
27 fotek, červen 2015, 74 zobrazení, 147 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Dům U Dvou zlatých medvědů, někdy také zvaný U Zlatého medvěda, je dům čp. 475 na Starém Městě v Praze na rohu Melantrichovy (č. 16) a Kožné ulice (č. 1). Stojí vedle domu U Stříbrné konvice. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.
Dům vznikl ze dvou gotických domů a pivovaru. První zmínka o něm je z roku 1403. Na počátku 15. století byl výrazně přestavěn, v 1. čtvrtině 16. století pak znovu. Renesančně byl přestavěn ve dvou etapách: před rokem 1567 a před rokem 1600. První renesanční přestavba, při které mj. vznikly arkády, se pravděpodobně udála v době, kdy dům vlastnil Jan Kosořský z Kosoře doložený zde roku 1564. Objevily se nepřesvědčivé domněnky, že se na přestavbě mohl podílet Bonifác Wolmut. Další velká, raně barokní přestavba se pravděpodobně udála mezi lety 1683 až 1702, nepřímo ji dokládá zdvojnásobení ceny domu. Třetí patro bylo přistavěno po roce 1726. V roce 1940 byl dům drobně upravován a větší rekonstrukcí prošel v 70. letech 20. století, kdy byl adaptován pro Muzeum hlavního města Prahy. Nad vchodem z Kožné ulice je umístěna deska s portrétem místního rodáka Egona Ervína Kische od Břetislava Bendy z roku 1956.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFm_U_Dvou_zlat%C3%BDch_medv%C4%9Bd%C5%AF
75 fotek, srpen 2011 až duben 2017, 69 zobrazení, 134 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Dům U Zlatého prstenu je goticko-renesanční stavba v Praze na Starém městě, v Týnské ulici (Týnská 6, č.p. 630), za Týnským kostelem, kousek od Staroměstského náměstí. Na úzké hlavní průčelí s průjezdem navazuje dlouhý trakt podél Týnské ulice. Z jihu k němu přiléhá palác Granovských (čp. 639). Kdy přesně byl dům postaven, není známo. Nejstarší záznamy o domě pocházejí ze 14. století a jsou spjaty se jmény Dětřicha Rechcera a pražského purkmistra viničních hor Tomáška. V 16. století dům patřil Janu Kašemu od Adama a Lukáše. Z původního gotického domu se zachoval ovšem jen vstupní portál, mázhaus (je známo, že se tu podávalo pivo a víno) a pár fragmentů (např. dřevěný strop v příčném dvorním traktu v prvním patře). Kolem roku 1609 došlo k výrazné přestavbě v renesančním duchu, která dala domu jeho současnou podobu.
V 90. letech 20. století proběhla komplexní rekonstrukce pro potřeby Galerie hlavního města Prahy, která se snažila zachránit všechny gotické rysy a zdůraznit renesanční ráz. Rekonstrukci dokončoval významný česko-chorvatský architekt Vlado Milunič. Dům byl veřejnosti otevřen roku 1998, jakožto výstavní sál. Je bezbariérový, se dvěma výtahy. V roce 2016 objekt přešel do správy Muzea hlavního města Prahy.
Dům se nazývá podle domovního znamení, jež vzniklo ale až v 17. století. Podle pověsti prsten upustilo na zem jedno ze staroměstských strašidel, našel ho měšťan a pověsil nad vrata svého domu.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFm_U_Zlat%C3%A9ho_prstenu
72 fotek, srpen 2011 až duben 2017, 85 zobrazení, 138 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Podle posledních stavebně-historických průzkumů se počátky domu U Kamenného zvonu datují do druhé poloviny 13. století, kdy za mohutným věžovým nárožím s masivními obvodovými zdmi vzniklo i podélné boční stavení. Nejstarší stavební etapa se zachovala ve sklepích a v přízemí jižního křídla. Druhá stavební etapa následovala kolem roku 1310. Tehdy byla v přízemí zřízena kaple s bohatou figurální a ornamentální malířskou výzdobou, pokrývající stěny i klenbu. Výsledkem přestavby objektu ve druhé čtvrtině 14. století byl reprezentativní městský palácový dům s věžovým nárožím, který je pozoruhodným dokladem činnosti severofrancouzsky orientované dvorské huti a jenž je ojedinělým dodnes dochovaným příkladem tohoto typu architektury v Praze.
Hlavní dominantu průčelí bohatě zdobeného gotickými architektonickými prvky tvořila plastická figurální výzdoba. Její ikonografický program oslavoval ideu království a panovnickou rodinu – v této souvislosti vznikla domněnka, že stavebníkem byl někdo z okruhu královského dvora. Typické domovní znamení umístili na nároží budovy v 16. století. Po roce 1685 a v 18. století proběhly barokní úpravy budovy. Náročné rekonstrukci domu U Kamenného zvonu, při které byla stržena novobarokní fasáda z 19. století a objeveno gotické průčelí, předcházel rozsáhlý stavebně-historický průzkum.
Rekonstrukce byla dokončena v roce 1988 a město přidělilo objekt Galerii hlavního města Prahy, které slouží jako výstavní prostor pro její významné výstavní projekty. V objektu je otevřena prodejna knih a katalogů a ve spodní zadní části objektu je umístěna kavárna caffee U zvonu.

zdroj: http://www.ghmp.cz/dum-u-kamenneho-zvonu/
16 fotek, 29.8.2015, 62 zobrazení, 79 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Dům U anděla, nebo též V ráji, je dům čp. 144/1 na Starém Městě v Praze na Malém náměstí. Stojí na rohu ulice Karlova 144/27 a Malého náměstí. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.
Dům je historicky pozoruhodný tím, že zde v období vlády Karla IV měl svou lékárnu botanik a apatykář Angel z Florencie, který je spojován s vlastnictvím, či dokonce autorstvím tzv. Voynichova rukopisu.
Dům se v pramenech objevuje poprvé roku 1374. Na parcele patrně již na konci 13.století vyrostl románský objekt o třech místnostech. Někdy po polovině 14.století byl vystavěn velký gotický dům, jehož zdi stoupají až do úrovně 2.patra. V pozdně gotickém období byla postavena ve dvorním křídle místnost s hvězdicovou klenbou. Z renesanční úpravy pochází klenby přízemí. O barokní fasádu přišel dům při přestavbách v 19.století.
Dům je znám též pod názvem Dům Ericsson, podle již neexistujícího nápisu "Ericsson" na průčelí domu pod okny nejvyššího patra. Koncem 19. století zde sídlila firma Deckert & Homolka, která zastupovala švédský telekomunikační koncern L. M. Ericsson.
V současné době zde sídlí Polský Institut Praha.
Trojkřídlý dvoupatrový nárožní dům s klasicistní fasádou.V zadním dvorním traktu jsou renesanční křížové klenby s vytaženými hřebínky. V severním dvorním křídle vyniká prostor s hvězdicovou klenbou s hruškovitě profilovanými žebry. Sklepy: Vede do nich původní kamenné schodiště. V gotickém sklepě jsou dochované detaily z románské doby i prvky gotické, románské se dochovali tří klenuté prostory ve střední části, stavěné z kvádříkového zdiva. Ve druhém patře jsou dochovány gotické nástěnné malby.

zdroje: https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFm_U_And%C4%9Bla

http://pamatkovykatalog.cz/?element=2158163&action=element&presenter=ElementsResults
36 fotek, září 2011 až srpen 2015, 68 zobrazení, 162 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Trčkovský dům (Pelechovský dům, U bílého jednorožce)
Staroměstské náměstí 15/603, Staré Město
Původně dva gotické domy, za majitelů Trčků z Lípy v 16. století renesančně přestavěné a sjednocené; dnešní vzhled pochází z pozdně barokní přestavby v roce 1770 a z pozdně klasicistní úpravy na konci 50. let 19. století (J. Bělský). Pod domem je románská místnost z přelomu 12. a 13. století. Podloubí je sklenuto gotickými žebrovými klenbami. V domě se narodila pěvkyně J. Hambacherová provdaná Dušková (1754–1824), přítelkyně W. A. Mozarta.

zdroj: http://www.kralovskacesta.cz/cs/prohlidka/objekty/trckovsky-dum-pelechovsky-dum-u-bileho-jednorozce.html
29 fotek, srpen 2011 až srpen 2015, 81 zobrazení, 147 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Týnská škola. V minulosti na místě školy stávaly dva gotické měšťanské domy ze třináctého a čtrnáctého století. Spojením těchto domů a jejich následnou renesanční přestavbou v šestnáctém století mohla vzniknout památka, která dnes tvoří jednu z dominant Staroměstského náměstí. Z gotických domů se do dnešních dnů zachovaly zcela původní gotické klenby, nacházející se v podloubí stavba. Toto tyto klenby jsou tak považovány za jedny z nejstarších vůbec.
Dominantou stavby je nepochybně hlavní průčelí domu. Nad částí podloubí jsou v řadě uspořádána obdélníková okna, v jejichž středu je umístěna freska, znázorňující Nanebevzetí Panny Marie. Ta pochází z osmnáctého století. V horní části stavby je na každé straně ukončena stupňovitým obloučkovým štítem. Oba štíty jsou od sebe odděleny menší válcovou věžičkou, která je zakončena malým cimbuřím. Ve věžičce jsou také umístěny malé ozdobné střílny. Zajímavostí také je, že se dodnes na dvoře domu zachovaly zbytky původních renesančních sgrafit, pocházející z období výstavby školy.
Existence latinské školy při Chrámu Matky Boží před Týnem je dokládána již od třináctého století. Tehdy zde přednášel mistr Walther, který působil na dvoře Jana Lucemburského a následně jeho syna císaře a krále Karla IV., jako dvorní lékař obou panovníků. V patnáctém století zde vyučoval také významný stavitel, Matěj Rejsek z Prostějova, který se například zasloužil o stavbu nedaleké Prašné brány. V období patnáctého s šestnáctého století byla škola povýšena na vyšší školu, čímž se celkově zvýšila její prestiž. Důležitým rokem byl rok 1862, kdy se v doposud latinské škole, začalo vyučovat také českému jazyku. O několik let později však ze stávající budovy přesídlila ke kostelu svatého Jakuba. Od roku 1990 je zde umístěna střední škola katolického náboženství, známá jako Collegium sanctissimae Mariae.

zdroj: http://www.praguecityline.cz/prazske-pamatky/tynska-skola-na-staromestskem-namesti

Komentáře

přidat komentář