Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

reklama

44 fotek, červen 2007 až červenec 2011, 36 zobrazení, 82 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Dům o dvou patrech s loubím, v jádře pozdně gotický z počátku 16. století, se starší dispozicí přízemí s mezipatrem a sklepy. Dílčí úpravy renesanční a z poloviny 19. století. Dům měl původně štít a průčelí se sgrafity. Na průčelí sdružená okna se stopami původních přímých říms. V přízemí je loubí o dvou polích s gotickým bočním obloukem. Uvnitř domu gotická dispozice s hloubkovou střední zdí, mázhausem a zadní komorou. Klenby valené s lunetami ? a křížové s hrotitými čely. V mezipatře je pozdně gotický portál segmentem sklenutý, v 1. patře portál sedlový a další s přetínavými pruty v ostění. V prvním patře je umístěn dřevěný kazetový strop ze zámku v Prunéřově.

zdroj: CD Historie královského města Litoměřic.
39 fotek, září 2006 až červen 2009, 55 zobrazení, 97 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Dům U černého orla, Divišovský, Králův hrádek v Litoměřicích
Rozlehlý palácový dům, vystupující z jižní fronty náměstí, postavil pro rodinu Divišovských před rokem 1564 Ambrož Balli, řečený Vlach, významný italský stavitel, působící několik desetiletí v Litoměřicích. Později jej získal královský rychtář Šimon Petr Oulík z Třebnic, kterému jej císař roku 1628 osvobodil od daně a zapsal do zemských desek. Od roku 1650 se dům nazýval Královým hrádkem a byl opatřen deskou s ochranným nápisem Salva guardia, ? který jej měl chránit před požadavky procházejících armád.
Roku 1726 jej zakoupilo město, které tu v letech 1748–9 zřídilo první regulérní kasárna. Po předání staré radnice (dnes museum) soudu roku 1850 se sem přestěhoval městský úřad. Později hotel (tehdy získal dnes nejužívanější název), po roce 1945 hrozil zřícením, při generální opravě v polovině 50. let obnoveno podloubí. Dnes hotel, restaurace a výstavní síň.
Dvoupatrový v jádře pozdně gotický přestavěn renesančně. Vynikají především renesanční štíty a figurální sgrafita s biblickým motivy na průčelí, kde je také kamenný gotický reliéf, znázorňující středověkou pověst o netvoru a uloupeném děcku.
Uvnitř v přízemí jsou lomené valené a hřebínkové klenby.

zdroj: Turistický průvodce městem z roku 1999

a http://www.hrady.cz/index.php?OID=2233&PARAM=11&tid=21996&pos=450
26 fotek, 1.6.2009, 73 zobrazení, 131 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
V 10. století vzniká český stát. Přemyslovci postupně likviduji odpor konkurenčních knížat a centralizují moc. Budují hradskou soustavu – síť opěrných královských hradů a hradišť na území celého státu. Tak je kolem roku 950 založen i přemyslovský kastelánský hrad v Litoměřicích. Ten můžeme lokalizovat na dnešní Dómský vrch, ačkoli dnes už žádné viditelné stopy po hradu v těchto místech nenalezneme. Uvnitř hradu stál pravděpodobně i nejstarší kostel v Litoměřicích – kostel sv. Jiří, zbořený v r. 1876 (sloužil asi jako oratoř pro panovníka či kastelána, větší bohoslužby se konaly v bazilice sv. Štěpána). Soudí se, že litoměřický hrad zaujímal plochu cca 5 – 6 hektarů, což byla rozloha nedalekého Žatce! Vystavěním hradu začíná vzrůstat význam Litoměřic coby nového centra tzv. litoměřického kraje (kraj byl rozlohou podobný dnešnímu okresu, nepatřila do něj však biskupská Roudnice).
Na konci 10. st. se Litoměřice poprvé objevují v písemných pramenech – v tzv. břevnovských listinách papeže Jana XV. a knížete Boleslava z r.993. Zde jsou uvedeny jako důležitá celnice na Labi povinovaná odváděním desetiny výnosu z cel břevnovskému klášteru.
Zajímavé je sledovat, jak přišly Litoměřice ke svému jménu. Většina současných odborníků se kloní k výkladu, že základem pro jméno města bylo jméno osobní znějící Ljutomír (příp. Litomír apod.), což značí asi „velmi prudký, divoký. Stará domněnka, se kterou přichází např. Pavel Stránský v 17. st., o žalostném výkřiku mlynáře „Jestiť mi líto té měřice“ je tedy asi z říše fantazie (viz Příloha k této kapitole).
V polovině 11.st. došlo k významnému zakladatelskému aktu. Kníže Spytihněv II. založil roku 1057 v kapitulu. Jejím centrem se stává nově postavená bazilika sv.Štěpána, stojící na místě dnešní katedrály. Při ní nepochybně existovala i první škola v Litoměřicích. Pro dějiny českého jazyka má velký význam zakládací listina litoměřické kapituly, neboť na jinak latinsky psané listině najdeme malý dvouvětý přípis z počátku 13.st. – nejstarší české věty! ("Pavel dal jest Ploškovicích zemu Vlach dal jest Dolas zemu Bohu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú a Sedlatú.")
Ve 12.st. tak v Litoměřicích existuje královský hrad s velkým dvorem, kapitula s velkým dvorem a majetkem a doložen je i třetí velký dvůr – majetek bl. Hroznaty Tepelského (ležel asi jižně od kostela Všech svatých). Každý z těchto „feudálních pánů“ měl v okolí Litoměřic ve vlastnictví několik vsí. Kromě hradu a dvorů existovala na území dnešních Litoměřic řada řemeslnicko-zemědělských osad vytvářejících dohromady poměrně rozsáhlou a koncentrovanou aglomeraci (soudí se asi 20 osad na území o poloměru 1,5 km, je doloženo např. 16 pohřebišť, asi 8 kostelů, odhaduje se asi 2000 obyvatel na konci 12.st.). Doložené jsou např. osady Zásada, Dubina, Rybáře, Újezd. Litoměřice tedy od počátku plnily úlohu správního centra kraje, ale i centra obchodního. Poloha na vodní labské cestě i na tzv. chlumecké cestě (obě směřovaly na naše severní hranice a do Saska) učinila z Litoměřic významné obchodní, tržní a celní středisko.
nadané od panovníka výsadami městských práv. Přesné datum nelze již dnes přesně určit, a tak klademe vznik města Litoměřic do období mezi dvěma významnými listinami 1219 – 1228. (První z listin, papeže Honoria III. z r.1219, obsahující ochranné privilegium pro klášter v Teplé, zmiňuje jako majetek kláštera i osadu nepochybně totožnou s Litoměřicemi; druhá z r.1228 je od Přemysla Otakara I. a Václava I., rovněž určující majetek kláštera v Teplé, již udává Litoměřice termínem město.)
Nejstarší doložená pečeť k roku 1251 s hradbami. I to snad sehrálo úlohu v době vzpoury Přemysla Otakara (II.) proti otci Václavovi I. v letech 1247 – 1249. Pro krále Václava se Litoměřice staly jedním z klíčových opěrných bodů (shromaždoval zde své vojsko) pro pozdější úspěšné potlačení synovy rebelie.
Václav I. také podnikl první pokus o rozšíření města (po r.1253), ale ten nebyl úspěšný. Jádro města tehdy tvořilo cca dvouhektarové náměstí a zastavěno bylo asi 6 – 7 hektarů. Nejstarší pás hradeb obepínal prostor mezi kostelem Všech svatých, minoritským kostelem sv. Jakuba a dominikánským kostelem sv. Michala (dnes již nestojí, nacházel se přibližně na místě dnešního archivu). Samostatným opevněným sídlištěm byla Hora sv. Štěpána, prostor dnešního Dómského náměstí. Z období gotiky je v Litoměřicích několik velmi cenných památek – např. věž farního kostela Všech svatých, tzv. gotické Dvojče (Jezuitská ul. 4-5, ve dvoře), dům Diecézní galerie (Mírové nám. 24). K úspěšnému rozšíření města došlo až za vlády Karla IV. Hradby tehdy dosáhly až na závěr Dlouhé ulice (je to také nejstarší jménem známý název ulice) a město se rozrostlo asi na 18 hektarů, čítajících 250 – 270 domů. S předměstími se odhaduje asi 43 ha, 600 domů, 4000 obyvatel. Nejvýznamnější stavbou města byl královský hrad kastelového typu (palác s kaplí), budovaný již před r. 1300. Jsou doloženy i tři pobyty Karla IV. v něm – 1355, 1359 a 1369. Obyvatelstvo města tvořili zvláště kupci, hlavně němečtí. Zdrojem příjmů pak byly trhy, zejména výroční – jarmarky, které se původně konaly na sv. Jakuba (25.7.), později na Všech svatých (1.11.). Předmětem obchodu byly hlavně sůl, obilí, kůže. Obchodní stezky mířily z Litoměřic hlavně na Prahu, Sasko a Lužici. Vedle práva tržního disponovaly Litoměřice i dalšími městskými právy – skladu, mílovým a soudním. Tzv. magdeburské právo potvrdil městu Přemysl Otakar II. r. 1262. K městu pak patřily i pole a vinice (doloženy od 11.st.) a také poddanské vsi, od kterých byly vybírány daně (na sv. Jakuba platily Rybáře, Dubina, Újezd; na sv. Martina Želetice, Mlékojedy, Prosmyky, Pokratice, Keblice, Bohušovice a Kopisty). V čele města stál králův úředník – rychtář. Od 13.st. je však doložena i městská rada konšelů v čele s purkmistrem. Radnice je pak poprvé zmiňována až r. 1397. Nejstarší městská kniha je dochována k r. 1341. Z církevních institucí stojí za zmínku založení kapitulního děkanství Karlem IV. v r. 1349, při kterém vzniká i škola. Farním kostelem je od středověku až do dnešní doby kostel Všech svatých. I když to z předcházejících řádků nemusí být tak zřetelné, patřily Litoměřice po Praze a Kutné Hoře do nejvýznamnější skupiny českých měst (vedle Chebu, Hradce Králové, Plzně a Českých Budějovic)! Byly správním i ekonomickým centrem širokého okolí. Jejich význam byl zvýšen i řadou církevních institucí ve městě (uvnitř hradeb bylo neuvěřitelných 12 kostelů a tři kláštery!).

zdroj: https://www.gjj.cz/obsah/04-litomerice-ve-13-14-stoleti
15 fotek a 1 video, 5.6.2009, 56 zobrazení, 78 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, kultura, města
34 fotek, listopad 2008 až červenec 2010, 64 zobrazení, 65 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Vrch Radobýl daroval Karel IV. v roce 1359 Litoměřicím, aby na jeho stráních byla pěstována vinná réva. Historie vinařství na Litoměřicku sahá ale až do nejstarších dob osídlení krajiny českým obyvatelstvem a současně do období šíření křesťanství. Darovací listina Spytihněva II. z roku 1057 hovoří o nadaci kolegiátnímu kostelu sv.Štěpána v Litoměřicích a uvádí darování vinic i s vinaři. Ve středověku byly Litoměřice po Praze druhým největším vinařským městem v Čechách. V jejich katastru bylo 400 ha vinic a vinice byly všude v okolí, zejména v labském údolí, v romantické části při vstupu Labe do Českého středohoří skalní průrvou zvanou Česká brána (Porta bohemica).
Sídlo firmy se je takřka v centru Litoměřic v bývalém dominikánském (minoritském) klášteře, kde se nachází i starobylý sklep z roku 1223. Firma vyrábí jednak vína odrůdová a přívlastková, jednak i známkové víno Radobýl (bílé i červené), které nese jméno vrchu Radobýl, jež daroval Karel IV. v roce 1359 Litoměřicím, aby na jeho stráních byla pěstována vinná réva. Pro zájemce je možné objednat prohlídku vinařského provozu a vinného sklepa s ochutnávkou vín (minimálně pro 10 osob).
Firma nabízí k prodeji i některá archivní vína starších ročníků. Vína lze zakoupit v podnikové prodejně přímo v sídle firmy, nebo na náměstí v prodejně nesoucí název Vinný šenk.

zdroj: http://www.radobyl.cz/M2.aspx
83 fotek, září 2006 až červenec 2011, 13 zobrazení, 60 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Středověké sklepy budované zejména z hospodářských důvodů, sloužily za válek i jako úkryt obyvatel a majetku. Mají až tři podlaží s velkými prostorami a jsou propojeny sítí chodeb pod celým městem. Budování bylo postupné, nejstarší je horní patro. Chodby vedly i za hradby. Jejich původní délka je odhadována na 24 kilometrů. Dnes jsou průchozí asi 3 kilometry. Současná prohlídková trasa 366 metrů dlouhá je zároveň lapidáriem Oblastního ? vlastivědného muzea.
Vstup do sklepení je přes vinárnu Radniční sklípek v podloubí barokního domu čp. 21 na Mírovém náměstí. Vinárna je otevřena celoročně. Od konce června do začátku září je zajištěna denně průvodkyně. Mimo sezónu je otevřeno po domluvě.

zdroj: http://www.hrady.cz/index.php?OID=9179
13 fotek, prosinec 2004 až červenec 2017, 68 zobrazení, 52 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Na hraně terasy, oddělené od nejstaršího litoměřického “města” (dnešního Dómského vrchu) údolím Pokratického potoka, stál v závěru 12. století drobný románský kostel zasvěcený Panně Marii. Kostelík byl součástí velmožského dvorce Hroznatova. Blahoslavený Hroznata (asi 60. léta 12. století - 1217) se zřejmě na Litoměřicku narodil, jeho rod zde vlastnil dost rozsáhlé majetky. K jejich správě sloužil Hroznatovi dvorec na “Nové hoře nad Labem” - tak bývá v nejstarších písemných pramenech ze 13. století označováno vznikající vrcholně středověké město Litoměřice. Hroznatovým odkazem se dvorec s kostelem dostaly do majetku tepelského kláštera, později zde zřídili svůj špitál křižovníci. Ti zde působili přibližně od poloviny 13. století až do husitských válek. První výslovná zmínka o kostele je dochována z roku 1257. V dobách utrakvismu byl kostelík ve správě města, které při něm v roce 1549 zřídilo latinskou školu. Toto středisko vzdělanosti dosáhlo postupně značného věhlasu, určitý čas zde byl rektorem Mistr Pavel Stránský, autor známého díla „O státě českém“, který v roce 1627 odešel z Litoměřic do exilu. Již v roce 1629 přišli do města první jezuité a starý kostel se školou jim sloužil jako prozatímní působiště. Místo si tak podrželo svou funkci vzdělávacího centra, která de facto zanikla až ve 20. století. Jezuité mohli začít s úpravami objektů až po skončení třicetileté války, která byla pro město velmi pustošivá. Po získání potřebných prostředků začala v roce 1649 přestavba gymnázia, v roce 1650 byl rozšířen starý kostel a roku 1654 započali jezuité se stavbou své koleje. Budování jejich objektů trvalo více než sto let. V roce 1731 byla dokončena stavba nového dvouvěžového chrámu Zvěstování Panny Marie na připravené parcele na východní straně jezuitské ulice, takže starý kostel již nebyl potřebný. Jižní křídlo jezuitské koleje bylo dokončeno (1770) až poté, co byl překážející starý kostel v roce 1759 odstraněn. Již v roce 1773 byl jezuitský řád zrušen. Z hlediska stavební podoby kostela se jednalo o nevelkou jednolodní stavbu na obdélném půdoryse, románský kostel měl zřejmě obvyklou východní půlkruhovou apsidu. Charakteristickým znakem, umožňujícím identifikaci objektu na starých vedutách, je zvonice, vyrůstající z hřebene sedlové střechy kostela. Tato (sanktusová) věžička musela být dřevěné konstrukce. O významném využití dřeva v konstrukcích tohoto kostela svědčí také jedno z nejstarších zobrazení tzv. Labského prospektu (z doby kolem roku 1600), na němž je západní stěna kostela znázorněna jako hrázděná. Je možné si představit, že jezuitské rozšíření kostela mohlo spočívat právě ve vybourání této stěny a prodloužení lodi kostela k západu. Paradoxně však srovnání jednotlivých vedut působí spíše dojmem, že na počátku 18. století byl kostelík menší než o 100 let dříve. Vysvětlit si to lze snad jen relativním zmenšením kostela - okolní objekty totiž “vyrostly” mnohem výrazněji (jezuitská kolej).Zajímavá je paralela využití klíčového místa, tj. předpolí mostu přes řeku, při porovnání Litoměřic s Prahou. V obou městech na tomto strategickém místě nalezneme jak křižovníky, tak později i jezuity.
Městská rada vybrala pro jezuity vhodné místo v ulici při kostelíku Panny Marie, kde až do husitských válek bývala malá komunita křižovníků s červenou hvězdou, při níž stál již v polovině 13. století špitál. Areál byl patrně součástí někdejšího dvorce blahoslaveného Hroznaty a nacházel se původně až za městskými hradbami respektive v předpolí někdejšího královského města. Větší změny zde nastaly během husitských válek, kdy kostel i k němu přilehlý špitál spravovalo město Litoměřice. Byla zde i proslulá latinská škola založená roku 1549, na níž byl i určitý čas rektorem M. Pavel Stránský, autor významného díla „O státě českém“, jenž z Litoměřic roku 1627 odešel do exilu. Ke kostelíku Panny Marie a latinské škole bylo ještě přidáno 6 domů (mezi nimi i dům P. Stránského) a ze zkonfiskovaného majetku Stránského i velký dům v Mlékojedech.
Předchůdcem dnešního areálu byl křižovnický špitál, vzniklý na předmostí labského mostu v polovině 13. století u kostela Panny Marie. Ten byl zřejmě součástí dvorce později blahoslaveného Hroznaty v předpolí pozdějšího královského města. Od husitských válek kostel i špitál spravovalo město, po roce 1549 zde sídlila latinská škola. Po příchodu jezuitů do Litoměřic roku 1629 jim starý kostel a škola posloužily za provizorní působiště. Po skončení ? třicetileté války a shromáždění potřebných prostředků začali roku 1649 přestavovat gymnázium, roku 1654 stavět kolej a od roku 1701 nový kostel, nejmohutnější litoměřickou barokní novostavbu. Stavební aktivita skončila až roku 1770 dostavbou jižní části koleje na místě roku 1759 strženého starého kostela.

zdroj: http://litomerice-leitmeritz.net/clanky/cist/nazev/17-zmizele-litomerice-i-zmizele-kostely
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jezuitsk%C3%A1_kolej_(Litom%C4%9B%C5%99ice)
http://www.hrady.cz/index.php?OID=2232&PARAM=11&tid=21990&pos=450
104 fotek, prosinec 2004 až červenec 2017, 65 zobrazení, 80 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Dům Kalich, původně nazývaný Dům pod Bání, je městský dům v Litoměřicích na Mírovém náměstí č. 15/7, jenž na své střeše nese vyhlídkovou terasu - věžici ve tvaru kalichu, ta zde připomíná zdejší dlouholetou vinařskou tradici. Jedná se také o výrazný symbol tohoto města. Pozdně gotický dům pochází z prvé poloviny 16. století, jenž byl v letech 1570 až 1580 renesančně přestavěn pro zdejší městskou honoraci, rodinu Mrázů z Milešovky. Později zde sídlil rakouský státní solní úřad, od roku 1655 prakticky až dodnes byl a je dům střídavě v majetku státu nebo města Litoměřice. V roce 1834 zde proběhla empírová přestavba, od roku 1877 bylo v přízemí umístěno první litoměřické městské muzeum. Poslední větší stavební úpravy zde proběhly na počátku 50. let 20. století.
Městský dům byl postaven původně jako pozdně gotický v 1. pol. 16. stol. V l. 1570 - 1580 byl přestavěn do dnešní podoby italským stavitelem Ambrožem Balli pro rodinu Jana Samuela Mráze z Milešovky. Později v domě sídlil rakouský státní solný úřad. R. 1655 se dům stal majetkem města, a od té doby byl střídavě v jeho majetku nebo v maj. státu. R. 1671 byla věž poškozena bleskem, poté opravena. R. 1834 byl dům empírově přestavěn. R. 1877 bylo v ? přízemí domu otevřeno první litoměřické městské muzeum a v domě se poté střídala různá městská zařízení. V l. 1950-1953 proběhla rekonstrukce domu Znovu byl dům opravován na přel. 20. a 21. stol., při této rekonstrukci byly objeveny renesanční a barokní nástěnné fresky s biblickými motivy. V domě má dnes sídlo Městský úřad Litoměřice a Informační středisko. Věž ve tvaru kalicha (připomínka místní vinařské tradice) je symbolem města.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFm_Kalich

http://www.hrady.cz/index.php?OID=2124
73 fotek, prosinec 2004 až červenec 2017, 75 zobrazení, 124 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Kostel sv. Jiří stál na jižním konci dnešní Svatojiřské ulice, nad Rybářskými schody. Pozůstatky kostela najdeme v městském museu a v kašně, stojící v Michalské ulici na místě západního portálu stejnojmenného kostela.
Kostel vznikl snad již v 10. století jako vlastnická kaple knížecího dvorce. Původní dřevěnou stavbu nahradil na přelomu 10. a 11. století kamenný kostelík s věží, hypoteticky orientovaný vzhledem k okolní zástavbě k jihozápadu, s tribunovou věží u severovýchodního průčelí. O přibližně 100 let později se předpokládá demolice původní stavby (kromě věže) a její náhrada větším kostelem s nepravidelným trojbokým závěrem, napojeným na původní věž a ? orientovaným už téměř k východu. Po převzetí celého areálu Dómského pahorku kapitulou na sklonku 13. století se stal farním kostelem pro osadu Rybáře, předměstí královského města. Byl upraven goticky, počátkem 17. století vybaven nákladným vnitřním zařízením saské provenience. Za Josefa II. byl zrušen, roku 1876 zbořen. Kamenný oltář a kazatelna byly přeneseny do městské musea, kde se zachovaly dodnes. Na místě kostela byla postavena novorenesanční vila.
Pravděpodobně nejstarší litoměřický kostel tvořil dominantu akropole starého přemyslovského hradiště na dnešním Dómském vrchu. V průběhu desátého století zde byl postaven dřevěný kostel (či spíše kaple knížecího dvorce), nahrazený v době kolem přelomu tisíciletí kamennou stavbou. Předpokládá se, že se jednalo o drobný jednolodní objekt s půlkruhovou apsidou, orientovanou nezvykle k jihu, a protilehlou věží při severním průčelí. Kostel mohl být spojen s palácem krytou chodbou, umožňující velmoži (případně zeměpánu) přístup na panskou tribunu. Tato drobná stavba (před)románského tribunového kostela byla snad ještě v období raného středověku stržena a nahrazena prostornějším kostelem na nepravidelném půdorysu, k jehož polygonálnímu závěru se přimykala věž, tvořící zřejmě jediný pozůstatek starší stavby. Touto razantní úpravou bylo dosaženo obvyklé (přibližně) východní orientace. V závěru 13. století (již po zániku starého hradu a přesunutí významového těžiště do nového královského města) se svatý Jiří stal farním kostelem předměstské osady Rybáře. V gotice byl kostel upravován, na starých zobrazeních kostela jsou zřetelně patrná okna s vrcholně či pozdně gotickými kružbami.
Kostel byl dále upravován a nově vybaven v období renesance, o čemž svědčí dochovaný mobiliář, instalovaný dnes v litoměřickém muzeu (kazatelna, oltář). Dalšími pozůstatky kostela jsou kamenný maskaron, zapojený dnes do klasicistní kašny v místě někdejšího průčelí kostela sv. Michala, a zejména renesanční portálek (vstup do areálu někdejšího jiřského hřbitova?), zazděný dnes do opěrné zdi poblíž svého původního umístění. Tento portálek tak tvoří prakticky jedinou připomínku památné stavby přímo na místě, kde stála až do roku 1876. Tehdy byl středověký kostel zbourán a následně nahrazen poměrně běžnou neorenesanční vilou.

zdroj: http://www.hrady.cz/index.php?OID=6821&PARAM=11&tid=21119&pos=450

http://litomerice-leitmeritz.net/clanky/cist/nazev/17-zmizele-litomerice-i-zmizele-kostely
108 fotek, červen až červenec 2010, 63 zobrazení, 96 komentářů | dokumenty, města, ostatní
Prosím, nemusíte sem dávat žádné komentíky, ty fotky nejsou pěkné, ale mají pro mě dokumentační význam.
Neměl jsem dobrý foťák. Byl jsem tu dvakrát. Poprvé, potom, co tu praskla voda, a po druhé zas nešla elektřina.
Dnes je tu výstava o podzemní továrně Richard a do některých částí se návštěvník nedostane:
http://klt.rajce.idnes.cz/Litomerice%2C_srpen_2014%2C_podzemi_pod_Kalichem%2C_kostel_Zvestovani_Panny_Marie_a_kostel_Vsech_svatych./
65 fotek, listopad 2004 až červenec 2017, 140 zobrazení, 134 komentářů | dokumenty, města, ostatní
96 fotek, září až prosinec 2016, 82 zobrazení, 221 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Litoměřická radnice byla postavena ve stylu saské renesance, proto na ní najdeme řadu prvků blízkých gotice. Nyní v ní sídlí místní vlastivědné muzeum.
Budova radnice je nejstarší renesanční stavbou ve městě. Na pilíři při severním nároží stojí kopie sochy Rolanda (originál je v muzeu). Ve spodní části pilíře je upevněn český loket - stará délková míra (asi 59cm). Na oblouku podloubí z Dlouhé ulice je zazděn zbytek pranýře, který býval do r. 1762 na prostředním pilíři. V r. 1916 se část západní fronty zřítila a radnice byla rekonstruována. V budově je dnes expozice vlastivědného muzea. V interieru nalezneme kamenné renesanční schodiště a síň s původním kazetovým stropem a dřevěným obloženímKromě stálé expozice mohou návštěvníci v muzeu ve dvou výstavních sálech pravidelně shlédnout krátkodobé výstavy z vlastních sbírek, ale i výstavy zapůjčené z dalších muzeí.

Sídlem Oblastního muzea v Litoměřicích je patrně nejvýznamější stavební památka města, impozantní renesanční budova tzv. Stará radnice, která je situována na rohu Mírového náměstí a Dlouhé ulice.
Původní radnice vznikla na konci 14. století a ve své hmotě zahrnula i kamenná jádra dvou měšťanských domů ze 13. století. Radnice byla vystavena z hladce opracovaných kvádru ve stylu vrcholné gotiky, kvádry této stavby dosahují až do druhého patra dnešní budovy. Při velkém požáru města v roce 1537 byla poškozena i budova radnice. Město se nespokojilo s pouhou opravou, ale přikročilo k velkorysé novostavbě, zahrnující i sousední parcelu na náměstí. Soudobými prameny je za stavitele této budovy označován nějaký mistr Pavel, po jeho smrti ji dokončil jiný mistr jménem Jiří. Budova radnice byla první renesanční stavbou v měšťanském prostředí v rámci severních Čech. Průčelí radnice původně zřejmě s bíločerveným sgrafitem završily vysoké renesanční štíty, na nichž jsou patrny vlivy saské (volutové z náměstí) a italské (obloučkové z Dlouhé ulice) renesance. Z podloubí, klenutého původně křížovými klenbami, vedl do radnice nový gotickorenesanční portál, který ústil do přízemí zvýšené haly s jedinečným vnitřním schodištěm na krakorcích a reliéfní výzdobou, datovanou letopočtem 1538 na parapetu podesty. Dokončení celé stavby datuje letopočet 1539 na severním pilíři, zdobeném městským znakem a medailóny s reliéfními bustami měšťanů a měšťanek (s nimiž se setkáváme také ve výzdobě schodiště), především však sochou tzv. Rollanda v podobě divého muže s kyjem a štítem (plastika byla v r. 1978 nahrazena kopií, originál je umístěn v stálé expozici muzea). V dolní části pilíře je po pravé straně umístěn železný „loket“, tj. stará délková míra pro potřeby místního trhu.
Mezi nejzajímavější části interiéru patří kamenné renesanční schodiště na konzolách a zasedací síň městské rady s kazetovým stropem a dřevěným obložením stěn z roku 1541, zakončenými 14 medailony (v nich jsou znázorněni tehdejší představitelé města a někteří čeští králové).
První větší renovace budovy byla podniknuta už v roce 1662, kdy byly sníženy střechy, každý z jejich hřebenů byl opatřen věžičkou a byly opraveny štíty, k opravám objektu došlo také v roce 1672 a 1748. Objekt i přes opravy postupně chátral, a proto v roce 1839 byly městské úřady přesunuty do tzv. Kalicha a radnice zůstala 12 let prázdná. K jejímu citlivému zrestaurování pro účely krajského soudu došlo až v letech 1852-1853. Architekt Jan Kranner respektoval renesanční ráz objektu, který doznal nejpodstatnějších změn v rozdělení okenních otvorů. Byly odstraněny barokní věžičky, ale původní renesanční byla pouze opravena. Nepříznivě se ovšem budovy dotklo zazdění loubí do Dlouhé ulice, k němuž došlo v letech 1867 a 1872 a na náměstí v letech 1873 a 1889.
V roce 1909 byl krajský soud z budovy přemístěn a o dva roky později byla znovu zahájena rekonstrukce – v budově mělo vzniknout městské muzeum. Nutné opravy přerušilo vypuknutí první světové války a 16. dubna 1916 se v důsledku působení spodní vody zřítil střední sloup podloubí, což přivodilo zřícení celé části průčelí. Staré stavbě hrozilo úplné zničení ještě v roce 1919, kdy tehdejší městská rada hodlala úklidem trosek „řešit“ problém nezaměstnanosti. Škoda byla napravena s pomocí státních subvencí až po roce 1920. Rekonstrukce byla dokončena roku 1927, kdy zde bylo také otevřeno Stadtmuseum. Poslední rekonstrukce fasády proběhla na konci osmdesátých let 20. století.

zdroj: https://www.litomerice-info.cz/cz/2216.oblastni-muzeum-litomerice/

http://www.muzeumlitomerice.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=200065&id=1034&p1=1035
11 fotek, červen 2007 až červenec 2017, 71 zobrazení, 70 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Současný objekt katovny je doložen k roku 1701, hrdelní právo se však v Litoměřicích vykonávalo od konstituování městské obce. Jako jinde, byla i zde katovna umístěna mimo hradby, na okraji zastavěného území.
Od konce 18. století byla instituce městského kata zrušena, povědomí o objektu žilo v místní tradici do roku 1945. Po výměně obyvatelstva objekt nebyl obydlen a chátral, až hrozilo jeho zřícení. Na rozdíl od ostatní zástavby Horní Zásady ? unikl demolici při stavbě panelového sídliště v 80. letech 20. století, byl opraven jako restaurace.

zdroj: http://www.hrady.cz/index.php?OID=6644&PARAM=11&tid=20506&pos=450
46 fotek, srpen 2005 až srpen 2017, 71 zobrazení, 113 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Dominikánský klášter u sv. Michala v Litoměřicích existoval v Litoměřicích v letech 1236-1950.
Dominikánský klášter v Litoměřicích byl založen podle tradice po roce 1236 pražským biskupem Bernardem z rodu Kaplířů, kteří byli trvalými příznivci kláštera. První listinně doloženou zmínku máme z klášterního archivu z roku 1330. Klášter obdržel postupně celou řadu fundací, a zabezpečil tak svou existenci. Za husitských válek utrpěl velké škody, ale nepřestal existovat. Jeho představení těžce zápasili o existenci v utrakvistických Litoměřicích. Klášter stále rychleji upadal po stránce hmotné i z nedostatku noviců. Po Bílé hoře nastal opět rozkvět kláštera. V roce 1630 dal Ferdinand II. nově založenému noviciátu při klášteře konfiskované dominium Velký Újezd. Obnovu celého kláštera vedl nový převor Petr Canadilla. Pro noviciát muselo město Litoměřice postoupit domy emigrantů a klášter rostl tím, že se v něm vychovávali novici pro celou provincii. V letech 1656-1783 složilo v tomto klášteře řádový slib 967 noviců. Koncem 17. století se staví kostel sv. Michala, klášter a několik vedlejších budov, takže dominikáni mají na severozápadní straně města vlastní čtvrť. Za Josefa II. roku 1785 byl počet řeholníků snížen z 22 na 14. Dne 30. května 1788 se museli dominikáni přestěhovat do zrušeného kláštera minoritů u sv. Jakuba v Litoměřicích. V roce 1878 byl noviciát přenesen z Litoměřic do Brna, později do Olomouce.

Klášter byl u staršího kostela založen pravděpodobně v polovině 13. století. Za vlády Karla IV. všechny objekty prošly důkladnou přestavbou, jejíž pozůstatky jsou dodnes viditelné (arkády rajského dvora). Při husitském dobývání města nebyl snad přímo poškozen, další soužití komunity s převážně nekatolickým městem však bylo až do počátku 17. století problematické. Klášter i kostel byly poškozeny živelnými pohromami (1511 zemětřesení, 1519 požár ? od blesku aj.).
Od roku 1628 se připravoval materiál na důkladnou přestavbu, zahájenou po skončení třicetileté války. Kostel svatého Michala byl přestavěn v raném baroku podle projektu G. D. Orsiho (1672–85), úpravy konventu se omezily na důkladnou opravu a nové uliční průčelí. Počátkem 18. století si dominikáni zřídili na přilehlém parkánu velkou zahradu s "lusthausem", zřízeným z jedné hradební věže.
Klášterní komunita byla roku 1788 přemístěna ke svatému Jakubu (bývalý minoritský klášter), v původním objektu se usadil nejprve generální seminář, poté krajský, později okresní úřad. Uliční fasádu konventu změnila klasicistní přestavba v letech 1814–34 od místního architekta Josefa Gaubeho. Kostel svatého Michala byl roku 1838 zdemolován, část vnitřního zařízení předtím odvezena do kadaňského farního kostela, kde se zachovala dodnes. Od roku 1949 sídlí v bývalém klášteře Státní oblastní archiv Litoměřice s působností pro Ústecký a Liberecký kraj.

Také v tomto místě stál nejstarší kostel již v románském období. Je možné, že sloužil velkému pohřebišti, archeologicky doloženému mezi ním a pozdějším náměstím. Ve druhé polovině 30. let 13. století položil základy k litoměřickému konventu dominikánů u sv. Michala Bernard Kaplíř ze Sulevic (22. pražský biskup).
Rod Kaplířů ze Sulevic měl k litoměřickým dominikánům vždy úzký vztah. Ve 14. století byl klášter i kostel výrazně goticky přestavován. Za husitských válek zažil klášter dramatické chvíle. Žižkovo vojsko se k městu přiblížilo v květnu 1421 a zaujalo postavení na pravém břehu Pokratického potoka. Žižka na město zaútočil a podle tradice jeho jednotky pronikly právě do areálu dominikánského kláštera, byly však odraženy. Litoměřičtí se již mezitím (29. 5. 1421) dohodli s Pražany, přistoupili ke čtyřem pražským artikulům a Žižka od města odtáhl. Dominikánský klášter v Litoměřicich dále existoval, byť asi se značnými obtížemi, i v utrakvistickém období. Objekty kláštera i kostel byly poškozeny na počátku 16. století - v roce 1511 zemětřesením, roku 1519 požárem od blesku. V roce 1583 se zřítila střecha a polovina klenby kostela, který pak zůstal na dlouhá léta ruinou. Willenbergova rytina z roku 1602 ukazuje pravděpodobnou podobu kostela v pozdním středověku a raném novověku - jednalo se o trojlodní halový objekt.
V letech 1674 - 1686 byl kostel zásadně přestavěn stavitelem Antonio Portou dle plánů G. D. Orsiho. Jednalo se o razantní přestavbu, spíše se dá hovořit o novostavbě s využitím starších konstrukcí. Stavba na křížovém, centralizujícím půdorysu měla krátkou loď zaklenutou pouze dvěma klenebními travé. Průčelí kostela vycházelo z italských vzorů. Nejvýznamnějším příznivcem řádu byl v té době Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, slavný obránce Vídně před Turky v roce 1683. V době josefínského rušení klášterů dominikány zachránila jejich účast na duchovní správě ve městě, museli se však přestěhovat do bývalého minoritského kláštera u sv. Jakuba.
Nevyužívaný kostel byl v roce 1838 prodán soukromníkovi ke zboření. Na jeho místě byla rozšířena budova krajského úřadu (někdejší konventní budova). Kamenivo z tohoto bořeného kostela bylo využito ke stavbě silnice do Pokratic. Z kostela se tak do dnešních dnů zachovala proluka mezi dnešním úřadem práce a státním oblastním archivem. Stále zde stojí kamenný sokl kostelního průčelí, s dosud patrným členěním fasády pomocí pilastrů. Levý krajní pilastr je zachován v celé výšce v rámci zdiva sousedního objektu (dnešní Úřad práce). Vedle něj stojí socha sv. Jana Nepomuckého. V ose zbořeného kostela, tedy v místě někdejšího vstupu, stojí klasicistní kašna. Část mobiliáře byla přestěhována do farního kostela v Kadani.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1%C5%A1ter_dominik%C3%A1n%C5%AF_(Litom%C4%9B%C5%99ice)
http://www.hrady.cz/index.php?OID=6820&PARAM=11&tid=21104&pos=450

http://litomerice-leitmeritz.net/clanky/cist/nazev/17-zmizele-litomerice-i-zmizele-kostely
41 fotek, září 2007 až srpen 2017, 60 zobrazení, 97 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Kostel svaté Ludmily na Kapucínském náměstí v Litoměřicích je bývalým kapucínským řádovým kostelem.
Jedná se o raně barokní stavbu, která je velmi jednoduchá, podélná jednolodní stavba s užším ploše uzavřeným presbytářem a s nižší kaplí při východním boku má průčelí přecházející bez římsy do strmého trojúhelníkového štítu. Portál je obdélný s trojúhelníkovým frontonem. Klenba lodi, patrně díky zásahu laického stavitele, je prolomena výsečemi, stejně jako klenba v kapli Panny Marie, připojené k východní straně.
Souběžně s dokončením stavebních prací byl kostel zařizován. Toto zřízení z doby kolem roku 1657, s charakteristickými boltcovými motivy a neméně typickou kombinací černé barvy se zlacením, se zachovalo dodnes.
Hlavní oltář je typu tříosého triumfálního oblouku se sloupky a trojúhelníkovým štítem je vybaven titulním obrazem znázorňující Smrt sv. Ludmily. Byl namalován zřejmě v rozmezí let 1653–1655 od Tobiášem Pockem. V bočních polích se nachází obraz sv. Kateřiny a sv. Barbory. Tabernákl a stěna s bočními průchody, vázami a obrazy sv. Václava a sv. Víta jsou rokokové a pochází z poloviny 18. století.
Po stranách triumfálního oblouku jsou dva protějškové raně barokní oltáře sv. Antonína Paduánského z roku 1669 a sv. Františka z Assisi s boltcovými a akantovými řezbami, který byl vztyčen již roku 1651. Oba titulní obrazy jsou novodobé, avšak oválné obrazy v nástavcích jsou původní. Na východní straně jsou dva stejné oltáře portálového typu sv. Josefa a Panny Marie. Jsou ozdobeny rokokovými doplňky. Pochází z poloviny 18. století. Titulní obraz na oltáři Panny Marie pochází z roku 1781 a je dílem J. F. Klingera, ostatní obrazy jsou pak novodobé. V této kapli byla umístěna krypta hlavního donátora, hraběte F. Schlicka († 1675). Ve východní kapli je rokokový oltář Neposkvrněné Panny Marie z poloviny 18. století. Je opatřen původním obrazem a sochami sv. Františka Serafinského a sv. Alžběty Duryňské. Na západní straně je umístěn oltář sv. Markéty Alacoque z poloviny 18. století. Jsou zde původní sochy sv. Vavřince a sv. Fidelia. Oltář má v nástavci oválný obraz sv. Felixe. Titulní obraz je novodobý. Barokní oltář sv. Anny z počátku 18. století je vybaven doplňky z poloviny 18. století. Jeho titulní obraz je zvětšenou kopií díla J. Führicha. Oválný obraz v jeho nástavci je původní.
K západnímu boku kostela přiléhá bývalý kapucínský klášter o čtyřech patrových křídlech kolem uzavřeného nádvoří. Je částečně s arkádami. Z pravidelné dispozice konventu vystupuje v jihovýchodní nároží samostatný čtvercový objekt hygienického zařízení, který je charakteristický i pro jiné kapucínské kláštery. Ve východním křídle byl umístěn refektář a v patře nad ním knihovna. Nejvíce cel řeholníků bylo umístěno v jižním křídle, které mělo, jako jediné v objektu, v patře trojtraktovou dispozici. Ta byla typická pro stavby mendikantů, jimiž jsou též kapucíni. Prostory nebyly vytápěny, podle tehdejších řádových regulí to nebylo možné a topilo se pouze v místnostech severního křídla, které byly patrně prostorami pro nemocné řeholníky (infirmarium).

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9_Ludmily_(Litom%C4%9B%C5%99ice)
12 fotek, září 2009 až listopad 2012, 62 zobrazení, 69 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Kaple svatého Jana Křtitele v Litoměřicích[1] je raně barokní stavba stojící v Máchově ulici v Litoměřicích na východním svahu Dómského pahorku.
Jako gotický kostel byla kaple připomínána již v roce 1384. Tento původní drobný centrální kostel vzniklý ve 12. nebo 13. století byl poškozen za třicetileté války a následně zpustl. Litoměřický radní protokol uvádí žádost biskupa Jaroslava Františka ze Šternberka z roku 1676 o pusté místo po kostelíku sv. Jana na Dubině. Dnešní kaple sv. Jana Křtitele, která nahradila gotický kostel, byla vystavěna zřejmě Giuliem Broggiem v letech 1676–1677, jak dokládá nápis na vstupním portálu. Opravována byla v letech 1910, 1955 a 1999. V některých dobách sloužila kaple spíše profánním potřebám litoměřického biskupství, např. se v ní sušilo prádlo. Bohoslužby se zde konají každoročně ve dnech okolo svátků sv. Jana Křtitele.
Kompozice kaple je ještě poplatná renesančnímu prostorovému cítění. Jedná se o centrální, čtyřbokou stavbu se stanovou střechou. Nízký stan vrcholí lucernou osvětlenou volskými oky a má nad vstupním průčelím štítový vikýř, který sloužil jako otevřená zvonička. Paralelu k této kapli najdeme v blízkých Liběšicích u Litoměřic, proto je i tamní hřbitovní kaple sv. Františka Xaverského připisována G. Broggiovi. U nároží jsou odsazené pilastry bez hlavic, ve vpadlých polích okna uzavřená segmentem.
Hlavní portál je obdélný s bohatým rámem, v nadpraží pak kartuše s nápisovou deskou. V rozeklaném frontonu (nad portálem) je umístěn znak litoměřického biskupa Jaroslava Františka Ignáce ze Šternberka.
Vnitřek kaple je čtvercový. V rozích jsou vtažené zkosené pilíře s římsovými úseky, nad kterými je na pendentivech oktogonální kupole s lucernou. Při podlaze kaple se nachází renesanční kamenný náhrobek z roku 1573. V současnosti jsou uvnitř uskladněny také barokní sochy z původního mostu přes Labe.
V kamenném ohrazení okolo kaple se nachází malý hřbitůvek. Byl zde pohřben v důsledku josefínských reforem i 6. litoměřický biskup Emanuel Arnošt Valdštejn v tzv. josefínské hrobce. Na konci 20. století se ostatky tohoto biskupa podařilo exhumovat a po antropologickém průzkumu je uložit do krypty před oltářem Panny Marie Bolestné v litoměřické katedrále.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kaple_svat%C3%A9ho_Jana_K%C5%99titele_(Litom%C4%9B%C5%99ice)
66 fotek, 10.9.2016, 89 zobrazení, 194 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Příhodná poloha labských teras lákala k trvalému osídlení již od mladší doby kamenné (asi 4500-3600 let př.n.l.). Stopy osídlení nalézáme především na Dómském vrchu, kolem Dlouhé a Vavřinecké ulice, mezi ulicí Michalovickou a Kamýckou a mezi Českolipskou a Žitenickou ulicí.
Ve 4.-1. stol.př.n.l. se zde usídlili Keltové, kteří byli později postupně vytlačováni Germány. V závěru období tzv. "stěhování národů" (6.stol.n.l.) přichází do Čech slovanští osadníci. Z území Litoměřic je ještě neznáme, ale je jisté, že i tuto úrodnou krajinu obsadili již záhy, o čemž svědčí nálezy z Lovosic. Na katastru Litoměřic se první slovanské osady objevují v období starohradištním, tj. v 8.století. Vzájemná izolovanost osídlených oblastí vedla postupně ke vzniku kmenů. Z tzv. zakládací listiny pražského biskupství, hlásící se k r.973, víme, že jižně a jihovýchodně od Litoměřicka byla oblast kmene Čechů v okolí Prahy a Pšovanů na Mělnicku. Na západě, v povodí Ohře byli mocní Lučané, na severozápadě Lemuzi a na severu snad už i Děčané. K území osazenému tzv. Litoměřici náležela oblast severozápadně a severně od dnešního města, na druhém břehu Labe hustě obydlené Lovosicko a na jihu dosahovala jejich sídla snad až k Roudnici.
V průběhu 9. a 10.století se celé severozápadní Čechy postupně dostaly do svazku rodícího se raně feudálního státu, sjednocovaného důvtipem a mečem Přemyslovců. Na výrazné terase, nazývané dnes Dómský vrch, vybudovali Slované mocný, raně středověký hrad, jenž po starším hradišti "Hrádku" u Velkých Žernosek převzal úlohu strážce kraje. Přemyslovcům sloužil jako správní centrum, jedno z nejvýznamnějších v Čechách (k 31.květnu 993 je listinně doložena provincie litoměřická, a tím nepřímo i existence litoměřického přemyslovského správního sídla). Na hradišti se ve východní části předhradí nacházel i prostor vyhrazený litoměřické kapitule, založené v roce 1057, s kostelem sv.Štěpána. Stávala zde i starší sakrální stavba, kostel sv.Jiří, umístěný v severozápadní části hradiště, tedy v místech předpokládané akropole, kde sídlil přemyslovský hradský správce-kastelán. Tyto kostely byly zcela určitě nejstaršími kamennými stavbami ve městě.
Založení kapituly s kostelem sv.Štěpána knížetem Spytihněvem II. v roce 1057 dosvědčuje tzv. Zakládací listina kapituly litoměřické, dochovaná v originále ve zdejším archivu. Prvním kapitulním proboštem byl Lanc, kterého jmenuje kronikář Kosmas v souvislosti s kandidaturou hodnosti biskupské, což dokládá jeho významné postavení. Archeologické nálezy z území Litoměřic dokládají, že okolo tohoto jádra osídlení se již v 9., ale především od 10. do 12.století vytvářela rozsáhlá sídelní aglomerace. Skládala se asi z dvaceti osídlených poloh, kde stávaly osady a velmožské dvorce (např. vsi Božka, Zásada, dvorec velmože Hroznaty Tepelského u kostela P.Marie). Ves Litoměřice je zmíněna poprvé a naposledy v roce 1228. Ovšem v tomto případě nešlo o prostou agrární ves, ale o zárodek vrcholně středověkého města.
Na počátku 13.století litoměřická sídelní aglomerace představovala významné středisko politického, kulturního a hospodářského života. Zcela logicky se proto už v r.1234 setkáváme s doklady o vzniku města v právně institucionálním smyslu. Fakticky lze však o přeměně sídelní aglomerace v město hovořit již v l.1219-1228. Šlo v počátcích o opevněný areál dřevěných domů kolem náměstí. Gotickou výstavbu prvých kamenných domů lze doložit až ve 2.polovině 13.století. V roce 1233 se zde usadili mniši františkáni a r.1239 dominikáni. Typickým městským řádem bývali také tzv. křížovníci s červenou hvězdou, kteří jsou zde připomínáni k roku 1257. Město žilo z řemesla, obchodu i labské dopravy, za hradbami se na svazích Českého středohoří pěstovala vinná réva. Stávala zde i mincovna a roku 1298 byla při farním kostele zřízena škola.
Měšťané se řídili zvláštním právem, nazývaným magdeburské, či později litoměřické, což znamenalo, že odvolacím soudem nebyla Praha, ale Magdeburg. Později toto právo přijala početná řada dalších českých měst, pro něž se od 13.století odvolací stolicí stal soud litoměřických kmetů. Litoměřice tak získaly řadu výsad a privilegií a tím i větší význam, než kterékoli město v Čechách (mimo Prahu).
Panování Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. znamenalo další rozmach města, které se po polovině 14.stol. rozrostlo směrem k severu a východu. Důkladné opevnění chránilo jeho bohatství, pramenící zejména z monopolního postavení v dálkovém obchodě, neboť veškeré lodi a povozy zde musely vyložit své zboží a umožnit litoměřickým přednostní koupi. Pro rozvoj města mělo značný význam i tzv. mílové právo, potvrzené panovníkem roku 1325, které zajišťovalo monopol na řemeslnou výrobu v okruhu jedné české míle tj. zhruba 11 km kolem města. 7.května 1359 daroval český král Karel IV. litoměřickým měšťanům vrch Radobýl a okolní pozemky na zřízení vinohradů s tím, že každý desátý sud vína známého jako "litoměřické", bude odevzdán do "králova domu". Ve městě se vařilo i pivo, které však proslulo svou špatnou kvalitou, což se odrazilo i ve světské poezii, viz. část básně Podkoní a žák: "Jediť kyselo as húby zapíjejíc litoměřickým pivem, jež vždy smrdí bahnem a dýmem,...". V této době město stále ještě ovládal německý patriciát. Jádrem obyvatelstva byla střední měšťanská vrstva, skládající se z nezávislých řemeslnických mistrů.
Přelom v dějinách Litoměřic přinesla husitská revoluce. Myšlenky a idee husitství v této oblasti hlásal především zeman Zikmund Řepanský, jemuž patřily Třebívlice. Kázal zde i Husův předchůdce, Konrád Waldhauser, který působil v děkanském kostele Všech svatých (zemřel v Praze 8.prosince 1369). Pronikání husitských myšlenek usnadnilo i to, že zdejším kapitulním proboštem (nejvyšší církevní úřad) byl Zdislav ze Zvířetic, Husův přítel a zastánce reformních myšlenek, kterého kostnický koncil počítal též mezi přední kacíře. Katolická reakce však byla v Litoměřicích silná. Na vánoce r.1419 došlo k rozsáhlému zatýkání přívrženců kalicha. Bylo uvězněno ve věži u Michalské brány 24 měšťanských synků a 30.května následujícího roku byli popraveni utopením v Labi. Na probošství byl podniknut útok a sám probošt se zachránil jen včasným útěkem. Hrozba obležení města Janem Žižkou z Trocnova roku 1421, jehož útok však byl odražen, vedla k tomu, že se 29.května 1421 Litoměřice připojily k pražskému svazu husitských měst. Žižka poté dal vybudovat vlastní hrad nad Třebušínem, nazvaný Kalich.
Ve spojení s Pražany zůstaly Litoměřice až do r.1427, ale později se začaly přiklánět k radikálnější straně, městskému svazu Lounsko-žateckému. Spojení těchto měst a drobné šlechty z okolí představovalo značnou vojenskou sílu. Postupná radikalizace postojů Litoměřic vedla nakonec až k tomu, že zdejší oddíly bojovaly ještě roku 1434 na straně vojsk Prokopa Holého v bitvě u Lipan. Radikalismus svazu měst byl zlomen až na sjezdech stavů v Praze a Brně roku 1435. Dlouhodobým výsledkem husitských válek bylo oslabení pozic katolické církve a vzrůst významu městského stavu. Litoměřice se staly nejvýznamnějším městem českého severu a na počátku 16.století sehrály důležitou roli v období stavovských sporů.
Konec patnáctého a především následující století byly dobou v níž pozdní gotiku následuje renesance. Rostlo bohatství měšťanů, kteří si nechávali stavět nové kamenné domy, dodnes tvořící pýchu města. Ke konci 15.stol. se začaly prosazovat tendence feudálního panstva, usilujícího o snížení vlivu a moci královských měst. Hrozilo, že spory se znovu nebudou řešit jen diplomaticky. Litoměřičtí proto urychleně přistoupili k opravám a modernizaci opevnění která proběhla v l. 1502-03 a 1513, kdy byly staré gotické hradby doplněny o vnější parkánovou zeď s četnými zaoblenými dělovými baštami. V letech 1508-09 byla opevněna také některá předměstí.
Cenným skvostem města se stala radnice postavená po požáru města roku 1537. O deset let později byla svědkem soudu krále Ferdinanda I. nad odbojnými stavy, který nejtíživěji dopadl na královská města. Snahy o podlomení hospodářské a politické síly měst však neznamenaly zvrat v jejich kulturním vzestupu. Litoměřické školství získalo věhlas novou latinskou kolejí, založenou se souhlasem panovníka roku 1549.
V roce 1577 se tu konala i první známá pitva v českých zemích, pročež sem zavítal r.1600 lékař evropského jména, Jan Jesenius.
Když došlo 24.května 1618 v Praze k defenestraci habsburských místodržících, připojily se k zahájenému odboji i Litoměřice a město se připravovalo na válku. Veškeré naděje však padly porážkou české armády na Bílé hoře 8.listopadu 1620, která znamenala zlom i ve vývoji města. Pro svou víru muselo město opustit na 215 nekatolických rodin, aby hledaly novou obživu v cizině. Nejznámější z exulantů byl někdejší rektor koleje, městský radní a vynikající humanistický literát a učenec Pavel Stránský. Město muselo bez náhrady vrátit konfiskovaný církevní majetek a měšťané byli násilím obraceni na katolickou víru.
Další rány městu přinesla třicetiletá válka s neustálým střídáním cizího i domácího vojska, jimž Litoměřice sloužily jako výhodná proviantní základna. Následkem války zůstalo z 264 domů v hradbách 137 obyvatelných a z 230 domů na předměstí pak pouhých 57.
Po vleklém období loupežných vpádů nepřátelských armád i pluků císařských obránců však následoval nový rozmach. Podobně jako vítězná katolická víra působila na proměnu duší nových obyvatel, proměnila i barokní estetika vnější tvář města, zejména zřízení biskupství a roku 1655 jmenování dosavadního probošta biskupem.
Po útrapách válek se poměry ve městě zlepšovaly jen pozvolna. Pomalu se doplňoval také počet obyvatelstva. To zůstávalo sice převahou stále české, ale i zde se začal projevovat charakter cizí státní moci a nových vrchností a národnostní hranice se začaly posunovat do vnitrozemí. Litoměřice se v průběhu 2.poloviny 17. a 1.poloviny 18.století začaly poněmčovat.

zdroj: https://www.litomerice.cz/mesto/historie-mesta
31 fotek, 10.9.2016, 60 zobrazení, 120 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
kostel sv. Vojtěcha,
Pův??odní románský kostel snad z 12. století sloužil pro osadu Zásada, která se stala předměstím hrazeného města. Poškozen za třicetileté války, nový objekt z let 1691–1708 postavili otec a syn Broggiové. Obklopen bývalým hřbitovem.
17 fotek, 10.9.2016, 51 zobrazení, 95 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
kostel sv. Václava,
jedn?ou z nejzajímavějš?ích barokních staveb, které můžete v Litoměřicích vidět, je kostel sv. Václava. Stojí na Václavském náměstí v místě, kde již ve 14. stol. stál gotický kostel. Na počátku 18. stol. byl barokně přestavěn a stavitelem byl O. Broggio.
Nyní slouží jako pravoslavný chrám.

zdroj?: http://www.hr?ady.cz/index.?php?OID=2166

Komentáře

přidat komentář