Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

reklama

261 fotek, červenec 2006 až květen 2007, 237 zobrazení, architektura, města
Jihlava se nachází uprostřed Českomoravské vrchoviny. Má průměrnou výšku 550 metrů nad mořem, 88 km2 a 53 tisíc obyvatel.
Z konce 12. století pochází první historický doklad o slovanské vesnici s kostelíkem sv. Jana Křtitele. Rozvoj byl urychlen nálezem stříbrných rud koncem 40. let 13. století. Stříbrná horečka sem přivedla horníky, řemeslníky a obchodníky z celé Evropy. Vesnice nestačila. Na protějším břehu řeky se začalo budovat nové město. Téměř současně byly stavěny tři hlavní církevní stavby - kostel sv. Jakuba a klášterní komplexy minoritů a dominikánů. Pravidelný půdorys pravoúhlé sítě ulic s velkým náměstím uprostřed byl dán stavebním řádem krále Přemysla Otakara II. z roku 1270. Jihlava se stala jedním z nejmocnějších měst. Byla chráněna mohutným opevněním. Náměstí lemovaly kamenné domy s podloubím, které zmizelo ve druhé polovině 14. století. Ve městě se razily mince. Význam těžby stříbra poklesl koncem 14. století. Byly vytěženy nejbohatší žíly ryzího stříbra. Doly byly postiženy zemětřesením a záplavami. Velký požár města v roce 1523 ukončil středověkou etapu výstavby města, které bylo obnoveno v renesančním stylu. Vznikl jihlavský typ domu s krytým dvorem. Město velmi utrpělo za švédské okupace během třicetileté války. Byla vypálena předměstí, pobořena většina domů, ve městě zbyla osmina obyvatel. Trvalo přes sto let než zmizely všechny škody. Město bylo obnoveno v barokním duchu. Vymanilo se z hradeb, přestavovala se radnice, počátkem 19. století se bourají městské brány s úzkými průjezdy, průčelí domů byla upravena klasicistně. Městská památková rezervace byla vyhlášena v roce 1951, nové znění je z roku 1982. V historickém středu se nachází 213 památkově chráněných objektů, z toho 70 památek prvořadého významu. Historický ráz náměstí byl přesto hrubě porušen stavbou obchodního domu dokončenou roku 1983. Stávala zde skupina domů doložených již koncem 13. století, jejichž funkce pravděpodobně souvisela s právem skladu.
Náměstí patří svou rozlohou 36.653 m2 k největším historickým náměstím u nás.
Brána Matky Boží (vlevo dole) je jedinou branou, která se zachovala z pěti středověkých městských bran. Vznikla v době výstavby hradeb na počátku 2. poloviny 13. století. Součástí brány bylo předbraní s padacím mostem a baštami. Šest metrů široký průjezd byl opatřen padací mříží. V letech 1508 - 1509 byla věž snesena a postavena pozdně gotická brána s vysokým průjezdem. Další úpravy spadají do roku 1548. Po požáru v roce 1551 dostala brána v roce 1564 renesanční nástavbu 4. a 5. patra a dosáhla dnešní výšky 24 metrů. V roce 1853 byla brána renovována. Předbraní bylo zbouráno roku 1862. V lednu 1995 následkem hydrogeologického zásahu brána poklesla, takže byla staticky zajišťována. Roku 1996 došlo k rozebrání a znovupostavení koruny věže.
Stavba kostela sv. Jakuba Většího (vlevo uprostřed) byla zahájena před polovinou 13. století. V květnu 1257 byl kostel vysvěcen. Počátkem 14. století byla postavena severní, tzv. strážní, věž , vysoká 63 m. Přibližně o sto let později byla postavena věž jižní - zvonová. Postupně byla snížena na 54 metrů, protože se začala vyklánět od své osy. Do ní byl v roce 1563 zavěšen zvon, tradičně nazývaný "Zuzana". Je to druhý největší zvon na Moravě - po Olomouci. Je vysoký 1,82 metru a váží 7.086 kilogramů.
Nejzachovalejší úsek podzemí (vpravo) se nachází pod severovýchodní částí Masarykova náměstí. Dříve zde stávaly městské domy. Chodby zabírají asi 50.000 m2, takže jsou po Znojmu druhým největším podzemím, měří asi 25 kilometrů a jsou ve třech patrech. Původ chodeb je snad ve středověku. Kolonisté si v zemi stavěli primitivní příbytky, které později sloužily jako sklepy domů. Vznikaly četné slepé uličky v závislosti na potřebě prostoru. Pod domem vznikl labyrint chodeb. Snad během renesance a baroka byly chodby propojovány, nelze však říci, jestli náhodně či úmyslně. Propojování snad souviselo s hospodářskou spoluprácí sousedů nebo získáním sousedního domu, například sňatkem nebo koupí. Často šlo o náhodu, kdy se někdo někam proboural, o čemž svědčí četné zazdívky. Ve slepé větvi "Starého okruhu" narazíme na základovou zeď kostela sv. Ignáce z Loyoly. Pod ním se nachází hrobky. Takzvaná "Švédská chodba" mohla splňovat vojenský účel, ale spíše sloužila jako odvodnění labyrintu. Od 18. století sloužilo podzemí jako kanalizace. Stálá teplota 8 - 10 °C je vhodná ke skladování potravin. Sanace podzemí byla nešťastná, ale asi nutná. Roku 1978 byla objevena tzv. "Svítivka". Pokrývá ji šedobílý povlak, který po nasvícení vyzařuje nazelenalé světlo. Rozbory prokázaly výskyt nerostů, z nichž byl připraven sirník barnatozinečnatý. Pravděpodobně jím natírali stěny němečtí vojáci za II. světové války. Roku 1989 začalo čištění. Otevření "Starého okruhu" veřejnosti proběhlo roku 1991.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/jihlava/
113 fotek, září 2011 až červenec 2013, 189 zobrazení, architektura, města
Město nese název Jihlava (německy Iglau) podle původní kupecké osady u kostela svatého Jana, která se nacházela poblíž brodu přes stejnojmennou řeku, jež dala osadě název. Původ názvu řeky však není znám. Mohli ji pojmenovat Langobardi, kteří žili u jejího soutoku s Dyjí, jako Igulaha (ježový potok). Pojmenování však může pocházet i ze slovanských jazyků, kde slovo „jehla“ označovalo ostré kamení v říčním korytu.
První zmínka o osadě jménem Jihlava pochází z roku 1233, kdy olomoucký biskup Robert potvrdil převod zboží (kde figuroval i název Gyglaua – Jihlava) řádu německých rytířů do vlastnictví želivského kláštera. V roce 1234 vyměnil markrabě Přemysl a královna Konstancie s klášterem Porta Coeli v Předklášteří mimo jiné i statek Jihlava s okolními vesnicemi a mýtem za jiný majetek. Po roce 1240 se Jihlava vrátila zpět do držby Václava I. a brzy poté (někdy mezi lety 1240–1243) bylo založeno horní město. Do nového města přicházelo pravděpodobně množství lidí, ochotných se účastnit na těžbě a zpracování stříbra. Už k roku 1249 se zmiňují mince ražené v Jihlavě, jisté ovšem není, zda zde už tak brzy fungovala mincovna. Již před rokem 1253 vznikla i zakládající listina Jihlavy, která město charakterizovala i z právního hlediska, dodnes se však nedochovala.
V roce 1270 Jihlava obdržela od Přemysla Otakara II. stavební řád, pravděpodobně v tomto roce také došlo ke stavbě opevnění s parkánem a příkopem (i když se v listině mluví o znovuvýstavbě zřícených věží, což by nasvědčovalo, že nějaké opevnění existovalo již i dříve). V 70. a 80. letech 13. století byla těžba stříbra nejživější. Za husitských válek nebylo katolické město Jihlava husity nikdy dobyto.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jihlava#Historie
83 fotek, květen 2012 až listopad 2014, 169 zobrazení, vesnice
108 fotek, říjen 2014, 211 zobrazení, architektura, města
Pardubice leží ve středu východních Čech na soutoku Labe a Chrudimky. Nejstarší dochovaná písemná zmínka o jejich existenci pochází z konce 13. století, městem se staly někdy kolem roku 1340. Tehdy náležely rodu pánů z Pardubic, jehož nejvýznamnější postavou byl Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup, rádce a přítel císaře Karla IV.
O středověký rozkvět Pardubic se zasloužil rod pánů z Pernštejna. Vilém, který město s okolním panstvím koupil koncem 15. století, přestavěl zdejší vodní hrad na pozdně gotickou rezidenci a jeho synové Vojtěch a Jan pak pokračovali v přebudovávání již v renesančním duchu. Dnes představuje pardubický zámecký komplex s opevněním jeden z mála unikátních přechodů mezi hradem a zámkem, které se na světě dochovaly. Vilém z Pernštejna rovněž rozhodl o půdorysu a jednotném stylu města, který se zachoval do současnosti. Na historickém pardubickém náměstí se dosud nacházejí pozdně gotické a renesanční domy, které organicky doplňují stavby z pozdějších období.

zdroje: http://www.ipardubice.cz/historie/

http://www.pardubice.eu/o-pardubicich/turisticke-informace/pamatky-a-jina-zajimava-mista/historicke-jadro-mesta/

http://www.atlasceska.cz/pardubicky-kraj/kostel-sv-jana-krtitele-pardubice/

Nejstarší stopy pobytu člověka zde můžeme sledovat od mladšího paleolitu tedy již od 40.000 př. n. l.. V době tzv. stěhování národů byl zdejší kraj liduprázdný. Poté přišli Slované, kteří zdejší kraj začali obydlovat od 8. a 9. století. Osídlení se rozvíjelo zejména od 2. poloviny 12. století v době vrcholící středověké kolonizace. Blízkost hradišť v Hradci Králové a Chrudimi rozvoji osídlení velmi pomáhala.
První historická zmínka o Pardubicích dokazuje existenci kláštera cyriaků. Ten byl založen po roce 1255. V listině papeže Bonifáce VIII. z 15. prosince 1295 se dokládá existence kláštera. Ve 13. století se zde nacházela vodní tvrz. Držitelem území tehdy byl Kojata z Mostu.
Jako nejstarší držitel tvrze a snad i zakladatel je na přelomu 13. a 14. století uváděn Půta z Dubé. Jeho synové vyměnili v polovině 20. let 14. století Pardubice za hrad Vízmburk s Arnoštem z Hostýně. Ten byl prvním známým předkem pánů z Pardubic. V letech 1332 – 1340 přeměnil Pardubice na město. Páni z Pardubic ovlivnili rozvoj městečka, které od nich převzalo do znaku i jejich erb. Díky němu a jeho synovi také roku 1340 povýšil Jan Lucemburský Pardubice na město. Páni z Pardubic ztratili Pardubice roku 1391 ve sporu s králem Václavem IV. Majitelem se stal Hanuš z Milheimu.
Po smrti Hanuše z Milheimu roku 1405 se stali majiteli Pardubic páni z Kunštátu a Poděbrad. Na počátku husitských válek tu často pobýval Viktorin Boček z Kunštátu, otec krále Jiřího z Poděbrad. Po Viktorinově smrti roku 1427 se Pardubic zmocnil moravský šlechtic Hynek Hlaváč z Mitrova. Od něj je koncem husitských válek koupil Diviš Bořek z Miletínka. Zabral rozsáhlý majetek a na Kunětické hoře začal stavět hrad. Pardubice spojil s majetkem klášterů. Jeho potomci toto panství neudrželi. Vlastníkem kunětickohorského panství se stali synové krále Jiřího z Poděbrad. Nakonec panství roku 1491 prodali Vilémovi z Pernštejna. Ten koupil i panství pardubické od Divišových dědiců. 8. září 1498 dal král Vladislava II. městu 1. privilegium – na jarmark.
Zásluhou Viléma z Pernštejna byl vybudován rybniční systém Pardubicka. Po jeho smrti roku 1521 zdědil majetek v Čechách mladší syn Vojtěch. Po smrti Vojtěcha roku 1534 ho získal jeho starší bratr Jan z Pernštejna. Na sklonku svého života se dostal do finančních potíží, způsobených neuváženou úvěrovou politikou. Při dělení majetku připadly Pardubice nejstaršímu Janovu synu Jaroslavovi. Ten je však musel z důvodů zadlužení roku 1560 prodat panovníkovi. Součástí komorního majetku zůstaly až do sklonku feudalismu. Od konce 15. století probíhala přestavba. Město a zámek byly koncipovány jako jeden celek, propojený obranným systémem. Dochovalo se opevnění zámku – čtyřúhelníkový sypaný val s rohovými rondely, obklopený vodními příkopy.
Z pozdně gotické architektury představují unikátní památku evropského významu malované niky domovních štítů. Pocházejí z doby obnovy města po obrovském požáru z roku 1507. Ve městě se renesance prosadila až při rekonstrukci po dalším požáru z roku 1538. Byl stejně ničivý, jako předchozí – z města zbylo jen 7 domů. Především bylo použito zdobené terakotové okenní ostění a portály. Pozdně gotická jádra měšťanských domů byla zvýšena o druhé patro. Podoba Pardubic v roce 1602 je zachycena na kresbě J. Willenberga.
Roku 1710 byl založen kostelíček Sedmibolestné Panny Marie na Výstrkově. V roce 1760 byla vystavěna první radnice.
Pardubicko pocítilo potřebu dopravních spojů. Zásadní význam měla stavba železniční trati Olomouc – Praha, která byla zahájena roku 1843. První vlak projel Pardubicemi 20. srpna 1845. Po vystavění dalších tratí se staly Pardubice železniční křižovatkou. 4. srpna 1849 se Pardubice staly krajským městem a v letech 1850 – 1855 byly sídlem jedné z krajských vlád. Na Pardubicku vznikaly četné podniky. Slibný rozvoj regionu byl v 70. letech ochromen následky hospodářské krize. V posledních desetiletích 19. století byly položeny základy sportovní tradice Pardubic. 5. listopadu 1874 se jel 1. ročník Velké pardubické steeplechase. V posledních dvou desetiletích 19. století se zde úspěšně rozvíjela průmyslová výroba. Roku 1892 byla postavena nová radnice.
Na počátku 20. století byly Pardubice průmyslovým městem. Město se měnilo, protože hospodářský rozvoj ovlivnil jeho výstavbu. Vznikaly nové obytné čtvrtě a veřejné budovy. S Pardubicemi jsou spojeny i počátky letectví – v dubnu 1910 zde vzlétl Ing. Jan Kašpar. Válečný konflikt roku 1914 přerostl v 1. světovou válku a rozvrátil hospodářství celé monarchie. V Pardubicích byla roku 1915 postavena největší vojenská záložní nemocnice Rakousko-Uherska na ploše 800.000 m2, tzv. karanténa. V ní se léčilo na jeden milión raněných a nemocných vojáků. Demonstrace dostávaly od roku 1917 politický charakter. V Pardubicích 7. června 1918 maďarská hlídka zastřelila tři občany. Další události následovaly 14. října. Byla vyhlášena generální stávka, při které byla i v Pardubicích proklamována samostatná republika. Vznik československého státu přivítali pardubičtí občané v odpoledních hodinách 28. října 1918. Poté upevnily Pardubice své postavení východočeského centra. K tradiční výrobě mlýnských strojů, kávovinových náhražek, rafinérie minerálních olejů i k rodící se tradici výroby perníku, přibývala další odvětví, která získávala významné postavení. Vznikla elektrárna, rozšířila se síť bankovních služeb a Pardubice se staly sídlem poštovního a telegrafního ředitelství pro východní Čechy. Město zůstalo „sídlem“ velké vojenské posádky a důležitým železničním uzlem. Pardubice se staly jedním ze správních center německé okupační správy i jedním z významných ohnisek odboje. Od roku 1941 zde operovala z Anglie vysazená parašutistická skupina připravující atentát na R. Heydricha. Po vyzrazení postříleli fašisté na popravišti zřízeném „Na zámečku“ obyvatele Ležáků, kde byla ukryta vysílačka „Libuše“, spolupracovníky parašutistů a další. Roku 1944 se staly Pardubice cílem tří náletů anglo-amerického letectva - 21. července, 24. srpna a 28. prosince. Měly vyřadit místní rafinérii minerálních olejů a letiště. Počátkem května 1945 se na Pardubicko rozšířila vlna povstání. 8. května předal velitel německé posádky zprávu Pardubic do rukou národního výboru, 10. května sem vstoupily oddíly sovětské armády a partyzánů.
Náměstí má obdélníkový tvar, domy jsou vystavěny v renesančním stylu. Výjimku tvoří jen budova radnice. Nejstarší radnice stávala na severozápadním rohu Pernštýnského náměstí. Dalším objektem, který sloužil jako městská radnice, byl dům na rohu náměstí a Pernštýnské ulice. Roku 1759 město zakoupilo dům, který stával v místech dnešní radnice. Ten byl nejprve přestavěn. Na konci 19. století přestala prostorově vyhovovat, proto se hledalo nové místo pro radnici. Nakonec však byla radnice roku 1892 rozebrána kámen po kameni a spolu s ní zbourány i 3 okolní domy. Od roku 1895 zde stojí nová radnice tak, jak ji známe dnes.
Náměstí vévodí Zelená brána, která je dominantou Pardubic. Mistr Paul, stavitel pana Vieléma z Pernštejna, ji nechal postavit roku 1507 asi v poloviční výšce. Po požáru roku 1538 byla dříve nazývaná „Brána ku Praze jdoucí“ mistrem Jiříkem z Olomouce vystavěna až do výšky 59 metrů. Nad gotickou branou, která vede do Bartolomějské uličky jsou dnes vidět tři výjevy pozdní gotiky. Znázorňují panoše, šaška a šlechtičnu. Jsou ze 16. století a v době baroka byly zazděny a objeveny až při rekonstrukci roku 1909. Další dominantou náměstí je Morový sloup. Roku 1680 Pardubice zachvátil. Jen zde tehdy zemřelo 5.000 lidí. Roku 1695 byl tedy postaven morový sloup. Je 6 metrů vysoký. Na jeho vrcholu se nachází Panna Marie stojící na srpku měsíce. Od roku 1777 doplňuje sloup rokoková balustráda se čtyřmi světci a korunními znaky.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/pardubice/
234 fotek, 11.10.2014, 207 zobrazení, architektura, města
Už roku 1270 zde v rámci kolonizace jižních Čech nechal Přemysl Otakar II. vystavět město a hrad nazvané Hradiště nad Lužnicí. To však bylo záhy zničeno. Ve 14. století byl tedy v těchto místech znovu postaven hrad, později nazvaný Kotnov. Strategické polohy, vysoké skály chráněné z jedné strany řekou Lužnicí a z druhé Tismenickým potokem, využili tedy roku 1420 radikální husité a poté co opustili Sezimovo Ústí založili zde město, které nazvali biblickým jménem Tábor, podle hory u města Nazaret v dnešním Izraeli.
Klidnější léta na sklonku 15. století umožnila nebývalý rozvoj města. Byla postavena honosná radnice, rekonstruován kostel Proměnění Páně a další stavby. Vznikl rybník Jordánu, první údolní nádrž ve střední Evropě. Tím si město zajistilo dostatek pitné vody a mohlo se nadále rozrůstat.
Po dvou požárech v 16. století, kdy shořela většina měšťanských domů, se stal Tábor kamenným renesančním městem a domy byly vyzdobeny sgrafity. Ve stejném období byl vystavěn systém podzemních chodeb pod domy na Starém městě.
Centrum Tábora je městskou památkovou rezervací. Prohlídka by měla začít na Žižkově náměstí, kde se na vzhledu měšťanských domů mísí pozdní gotika s renesancí, barokem i rokokem. Pod nimi je díky propojeným sklepům labyrint podzemních chodeb ze 16.století, který je zpřístupněn. Nemělo by být opomenuto Husitské muzeum, jehož expozice jsou umístěny v prostorách pozdně gotické radnice. Procházku křivolakými uličkami Starého města mohou návštěvníci zakončit výstupem na jedinou zachovalou věž původního hradu Kotnov, ze které se nabízí výhled nejen na historické jádro města, ale i na nedaleký barokní chrám v Klokotech. Dále je k vidění děkanský kostel Proměnění Páně a renesanční vodárenská věž.

zdroj: http://www.mesta.atlasceska.cz/tabor/
154 fotek, květen 2012 až březen 2013, 264 zobrazení, vesnice
85 fotek, 14.9.2014, 240 zobrazení, architektura, cestování, města
Vznik města se datuje kolem 12. století. Nejstarší písemná zpráva pochází z roku 1260. Původně se jednalo o osadu, později o trhovou ves, která patřila pánům z Hradce (větev Vítkovců). Ves se pomalu rozvíjela v opevněné město. Od 13. století také zřejmě vznikal propracovaný podzemní systém, který sloužil nejen jako odvodňovací, ale zároveň i jako obranný systém města. Město výrazně ovlivnilo 14. století. Tehdy patrně došlo k rozšíření starší opevněné kruhovité osady o prostornější, mírně se svažující, tržiště směrem na západ (nám. Míru) a zároveň o tržiště směrem na východ v podobě rozšířené ulice (Horní nám.). Obě náměstí vytvořila středověká zástavba měšťanských domů postavených na dlouhých parcelách s úzkými dvory, jejichž zadní část zaplňovaly stodoly a hospodářská příslušenství.
Mezi těmito náměstími stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie s dominující městskou věží. Věž byla postavená v letech 1503-1549 pod vedením mistra Michala na místě bývalé sakristie kostela. Stavba byla provedena za velkého přispění cechu soukenického a stala se významnou dominantou města. Barokní přilbová střecha pak pochází z doby po požáru v roce 1750. Chrám Nanebevzetí Panny Marie je trojlodní bazilika o dvou polích křížové klenby a pětibokém závěru, budovaná od pol. 14. století do roku 1521, se střední lodí, zaklenutou až v 15. stol., kruchta pochází ze 17. stol., počátkem 18. stol. pak byly přistavěny barokní kaple.
Po celé délce severního a části jižního okraje města pak vznikly boční ulice s řadou malých domků ( Jana Švermy a B. Němcové). Dodnes se zachovaly části městského opevnění a dvě ze tří městských bran. Od konce 15. století pak bylo v okolí Slavonic zakládáno mnoho rybníků. V 16. století prožívalo město hospodářský rozkvět, došlo také k přestavbě všech domů na obou náměstích. Podoby domů se dochovaly až dodnes.Je možno zde shlédnout sklípkové klenby, průčelí domů s typickými štíty odvozené z italské renesance, cechovní místnosti s nástěnnými malbami. Nelze také zapomenout na bohatou sgrafitovou výzdobu (vedle psaníčkových sgrafit lze spatřit i složité figurální scény). Po roce 1600 stavební činnost ve Slavonicích ustala. Těžké doby zažilo město za třicetileté války. V roce 1575 mělo město 156 měšťanských domů z toho 28 na předměstí, po roce 1624 bylo ze 164 domů 73 pustých nebo vypálených. V roce 1680-1681 zdecimoval Slavonice mor. Z útrat a válek se město vzpamatovalo až na přelomu 17. a 18. století. Ale ne tak docela. 27. března 1750 město poškodil velký požár, zničil 44 domů a velkou část obou náměstí spolu s věží. V roce 1902 bylo vybudováno železniční spojení na lokální dráze s Telčí. V 19. a 20. století došlo k boření částí městského opevnění, stará radnice ze 14. stol. byla nahrazena novou. Od konce 50. let 20. stol. byly památky restaurovány. Pro svou ojedinělost bylo město 31.8.1961 prohlášeno městskou památkovou rezervací.

zdroj: http://www.i.slavonice-mesto.cz/historie-mesta/d-2547/p1=25044
161 fotek, 13.9.2014, 149 zobrazení, architektura, cestování, města
Nejstarší historie města je spojena se Zlatou stezkou, která tudy procházela. Z konce 11. století pravděpodobně pochází románské základy kostela sv. Petra a Pavla. První písemné zprávy o Starých Prachaticích pochází ze 2. poloviny 12. století. Tehdy obec kníže Vratislav I. daroval vyšehradské kapitule. Dnešní Prachatice začaly vznikat okolo poloviny 13. století.
Jižně od osady bylo po roce 1310 založeno vyšehradským proboštem městečko. Bylo vybudované kolem velkého náměstí. Téměř současně se založením městečka byla započata stavba kostela sv. Jakuba. Od samého počátku bylo městečko velmi bohaté. Již roku 1323 udělil probošt vyšehradské kapituly Jan městečku různá práva. Především Prachatice měly právo vybírat mýtné na Zlaté stezce. K právům konání trhů přibylo roku 1382 právo solného skladu. V roce 1399 stejné privilegium obdržel také bavorský Pasov a tím byla určena Zlatá stezka. Všechno zboží přivážené z Bavorska muselo projít Prachaticemi a ty stále bohatly.
Před husitskými válkami byly městské domy především dřevěné. Město mělo pouze valové opevnění s palisádami, ale již stály obě brány – Dolní (Píseckou) a Horní (Pasovskou). Rozvoj města byl zastaven až husitskými válkami. K prvnímu, ale neúspěšnému, dobývání došlo již koncem dubna 1420. Při dalším dobývání dne 12. listopadu téhož roku však husité město opravdu dobyli a zcela vyplenili. Později uznali obyvatelé Prachatic za krále Zikmunda Lucemburského a v polovině prosince 1436 se Prachatice staly královským městem. Zikmund postupně obnovil všechna privilegia, ale již o rok později bylo město zastaveno Janu Smilovi z Kremže. Ten byl roku 1439 zajat Oldřichem z Rožmberka a v roce 1447 byl popraven. Město se tak stalo majetkem Oldřicha. Krátce poté získali město Rabštejnové a roku 1493 ho koupil Jan z Roupova.
Od roku 1501 byli majiteli Prachatic Rožmberkové. Za jejich vlády nastal největší rozvoj města. Roku 1507 postihl město velký požár a poté bylo ve městě postaveno mnoho renesančních domů. Část náměstí byla zastavěna dlouhým blokem domů. Až roku 1513 byla zcela dokončena vleklá stavba kostela sv. Jakuba. Kolem roku 1520 bylo město obehnáno druhou, přesunutou linií hradeb s půlválcovitými dělovými baštami. V roce 1569 daroval Vilém z Rožmberka městu starou tvrz a na jejím místě byla v následujících dvou letech postavena radnice.
Rožmberkové drželi Prachatice s malými přestávkami až do roku 1601, kdy je Petr Vok prodal císaři Rudolfovi II. Tehdy se město podruhé stalo královským. Roku 1620 obyvatelé města přislíbili věrnost králi Fridrichu Falckému a město bylo poté obléháno. K dobytí města došlo až po půl roce. Po bitvě na Bílé hoře navíc město ztratilo všechna privilegia a dostalo se do držení Eggenberků. Roku 1641 se u bran města zastavili Švédové. V roce 1647 navíc bylo město postiženo morovou epidemií. V roce 1706 byl v Prachaticích zrušen výnosný solný sklad. Postupně také klesal význam Zlaté stezky a Prachatice již definitivně ztratily svou slávu.
Roku 1832 postihl město rozsáhlý požár. Přesto nedošlo k výraznějším stavebním úpravám města a to si tak do dnešních dní zachovalo sou renesanční tvář.
Prachatice patří k nejlépe zachovalým městům v naší republice. Historické jádro si dodnes uchovalo svou renesanční podobu – renesanční domy uzavřené městskými hradbami. Proto bylo roku 1981 město vyhlášeno Městskou památkovou rezervací.
Město se pochopitelně může pyšnit velkým množstvím historických památek. Dominantu města tvoří gotický děkanský kostel sv. Jakuba (vpravo). Pochází ze 2. poloviny 14. století a je nepochybně nejcennější památkou města. Svou současnou podobu získal v 16. století. Až roku 1832 byla dokončena jižní věž kostela, severní zůstává nedokončená.
Ve 2. polovině 14. století začaly vznikat hradby. Tehdy se jednalo o valy s dřevěnými sruby. V 1. polovině 15. století byly postaveny hradby kamenné, které byly v 16. století rozšířeny o druhý pás hradeb. Jejich součástí byly také dvě brány. Brána Dolní se nazývala Písecká (vlevo). Roku 1493 byla přestavěna. Nachází se v ní vyobrazení rožmberského jezdce z roku 1569. Druhá brána se nazývá Horní nebo také Pasovká. Tato brána byla v polovině 19. století snesena.
Z let 1570 – 1571 pochází budova staré radnice s čp. 1. Autorem této renesanční budovy byl neznámý rožmberkský stavitel. Na průčelí se nachází původní malby.
Budova Nové radnice čp. 2 – 4 byla postavena v novorenesančním slohu ve 2. polovině 19. století. Má fasádu zdobenou obrazy provedené technikou chioroscuro.
K dalším významným památkám patří celá řada domů. Na Velkém náměstí se kromě zmiňovaných radnic nachází také tzv. Knížecí dům čp. 9. Dům čp. 29 má sgrafitové průčelí a atiku. Jedná se o literátskou školu. Dům čp. 41 je tzv. Rumpálův dům. Má barevné sgrafity znázorňující bitevní vřavu. Dům čp. 44 má původní sklepy, kde se v současnosti nachází čajovna, čp. 45 je bývalá solnice. Nachází se zde zbytky renesančních maleb z let 1572 – 1611. Renesanční Husův dům čp. 71 má sgrafity, atiku a interiéry se síťovou klenbou. Na Kostelním náměstí se nachází domy s čp. 28 a 29. Zaujmou jejich štíty s cimbuřím a sgrafitová výzdoba. Mezi Velkým a Kostelním náměstím se nachází Sitrův dům. V tomto domě čp. 13 sídlí Prachatické okresní muzeum. Jeho expozice jsou zaměřeny na historii města a okolí, zdejší minerály a šumavské sklo. Dalším zajímavým domem je čp. 178. V tomto domě se nachází Muzeum krajky. Tzv. Bozkovský dům čp. 184 má na fasádě rožmberského jezdce.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/prachatice/
180 fotek, 13.9.2014, 136 zobrazení, architektura, cestování, města
V 10. století patřil zdejší kraj kapitule pražského kostela u sv. Víta. Hranice vyžadovaly husté osídlení i dopravní spoje. Roku 1174 zde byly vybudovány vesnice a samoty. Jedna z osad dostala název Windberg. Roku 1195 byl na místě Windbergu vybudován bavorským hrabětem Albrechtem III. z Luku stejnojmenný hrad. Ten sloužil na ochranu Zlaté stezky.
Karel IV. nechal v okolí za účelem obrany postavit další hrady. Nad soutokem Třeštilky a Křesánovské postupně vzniklo důležité tržní středisko oblasti. Albrechtem IV. byla také zřízena Zlatá stezka. Po jeho smrti připadlo vimperské panství do rukou jeho nevlastního bratra Otty. Roku 1252 opět připadlo české koruně. Český král Otakar II. však později daroval Vimperk svému věrnému služebníku Purkartovi z Janovic.
Od krále Karla IV. obdržel 20. července 1359 Petr z Janovic listinu, která ho opravňovala k držení hradu Wimberka, města Vimperka a dalších statků. Jeho potomci zchudli a panství prodali v roce 1369 bohatému pražanovi Rothlöwovi. Od něj získal roku 1378 panství rytíř Kaplíř ze Sulevic.
Roku 1419 vyhnali husité ze zdejší oblasti Němce. Za odpor lehlo roku 1423 město popelem. Téměř okamžitě proběhla nová výstavba a již roku 1424 dostalo město od Konráda Kaplíře ze Sulevic několik privilegií. Později daroval král Jiří z Poděbrad Vimperk Mikuláši a Petru Kaplířovi. V té době Vimperk nebyl opevněn a při Petrových bojích s katolickým biskupem pasovským byl 18. září 1468 Bavory dobyt a vypálen. Vimperk však byl obnoven. Byla upravena tzv. Vlčkova věž a na severní straně bylo vybudováno předsunuté opevnění s velkou kruhovou věží nazývané Házelburk. Dne 24. dubna 1479 byl Vimperk povýšen na město. Poté bylo celé město řádně opevněno. V 15. století zde také byla zprovozněna první tiskárna v Čechách, kterou založil potulný tiskař Jan Alcraw. Pro rok 1485 zde byl vytištěn první český kalendář. Roku 1494 prodali Kuplířové panství i s městem rytířům z Malovců a Hradce.
Za války českých protestantů proti králi Ferdinandu I. roku 1547 bylo panství vydáno králi. V roce 1553 byl Vimperk králem Ferdinandem prodán Jáchymu z Hradce. Jáchymovi však majetek v roce 1554 odcizil Vilém z Rožmberka.
Vilémův bratr Petr Vok z Rožmberka ho prodal roku 1601 Volfovi Novohradskému z Kolovrat. Ten byl při povstání roku 1618 na straně Českých bratří a proto mu byl hrad roku 1619 zabaven. Téhož roku bylo město s hradem za cenu zboření hlavního hradu dobyto zpět. V letech 1622 – 1624 byl na místě hradu postaven Jáchymem Novohradským z Kolovrat zámek. Ten však musel roku 1630 Vimperk prodat Oldřichovi, knížeti z Eggenberga. V roce 1665 vypukl ve měste požár, který zachvátil i zámek. Ten poté dlouho chátral.
Rod Eggenbergů vlastnil Vimperk až do roku 1719. Po vymření rodu přešlo v roce 1719 panství dědictvím na rod Schwarzenberků. Ti se zasloužili o barokní úpravu zámku v letech 1728 – 1734.
Roku 1857 způsobil úder blesku další požár. Z tohoto důvodu proběhla koncem 19. století poslední rozsáhlá přestavba zámku.
Majetkem rodu Schwarnzenberků bylo panství až do roku 1947, kdy jej na základě Benešových dekretů převzal stát. V roce 1991 koupilo zámek ministerstvo životního prostředí ČR.
Vimperk je město mající velké množství památek. Nejvyhledávanější je nepochybně zámek, ve kterém se nachází vlastivědné muzeum s expozicemi sklářství, knihtisku, historie města a Správy Národního parku a CHKO Šumava. Součástí zámku je také Vlčkova věž s gotickou klenbou a také předsunutá dělostřelecká bašta severně od historického jádra hradu nazývaná Házelburk.
K dalším památkám patří kostel sv. Bartoloměje ze 13. století a kostel Navštívení Panny Marie ze 14. století, který uzavírá dolní část náměstí. Další pozoruhodností je pozdně gotická Městská zvonice z roku 1500. V Inocencově ulici se nachází srubové domy typické šumavské lidové architektury z 18. století. Neopomenutelná je také Černá zámecká brána, dům U Jelena a hlavně středověké náměstí se secesními domy a dvěma kašnami. Ve městě se nachází také Minimuzeum Zlaté stezky v gotickém sklepení pod městským informačním střediskem.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/vimperk/
117 fotek, 28.6.2013, 116 zobrazení, architektura, města
Podle místní pověsti je založení Telče spojováno s vítězstvím moravského knížete Otty II. nad českým Břetislavem r. 1099. Na paměť bitvy prý založil vítěz kapli, později kostel a osadu, dnešní Staré Město. Historicky doložená je teprve zpráva o zeměpanském dvorci a strážní věži s kostelíkem – sídle královského správce. Toto královské zboží Telč vyplatil Karel IV. nejprve ze zástavy (1335) a později za pohraniční hrad Bánov (1339) s Jindřichem z Hradce. Tento rod zakládá novou Telč. Předpokládá se, že to byl Menhart z Hradce, který po roce 1354 postavil hrad, kostel, vodní opevnění a gotické domy po obvodu rozsáhlého tržiště. Rozvíjející se město, obdařené již od Karla IV. právem hrdelním a výročními trhy, trpělo v dalším čase požáry (1386 vyhořela celá západní polovina náměstí včetně kostela a radnice) a později husitskými bouřemi. Podle městské kroniky, založené 1359 ( a později ztracené), byla Telč – kromě hradu – dobyta 1423 husitským vojskem pak Janem Hvězdou z Vícemilic. Město se dlouho vzpamatovávalo, i když získalo v 15. století další privilegia (jarmark, vaření piva, prodej soli).
V polovině 16. století se ujímá telčského panství Zachariáš z Hradce a nastává doba rozkvětu pro hrad i město. Osvícený a bohatý velmož (též díky sňatku s Kateřinou z Valdštejna) přestavuje velkoryse gotický hrad a přistavuje renesanční zámek. Italští řemeslníci povolaní na zámek pomáhají měšťanům přestavět gotické příbytky a úhledné domy se štíty a podloubím. V té době byl také vybudován městský vodovod, nový špitál, založeny cechy, nové rybníky, nový způsob hospodaření. Zachariáš i ostatní z Hradeckého rodu umírají bez mužských potomků a tak Lucie Otilie, sestra posledního z nich, přivádí na Telč (i na Hradec) r. 1604 svého manžela Viléma Slavatu (známého místodržícího z pražské defenestrace r. 1618) a s ním nový rod.

zdroj: http://www.telc.eu/turista_a_volny_cas/historie

Podle barokní legendy, zaznamenané koncem 18. století Janem Pavlem Bílkem, měly počátky města sahat do poloviny srpna 1099. Tehdy moravský markrabě Otta II. založil jako výraz vděčnosti za vítězství v souboji s knížetem Břetislavem kapli Panny Marie na dnešním telčském předměstí Staré Město.
Podle současného stavu poznatků sahají skutečné počátky Telče do přelomu 12. a 13. století. Tehdy se zde nalézala slovanská osada. Na vyvýšenině nad ní měl místo zeměpanský dvorec, jemuž vévodil románský kostel s věží. V průběhu 13. století se osídlení dále rozvíjelo. Rozšířilo se i na území dnešního Náměstí Zachariáše z Hradce a staroměstského předměstí.
V květnu 1339 přešla celá lokalita z majetku Jana Lucemburského do rukou Oldřicha III. z Hradce. Tato změna byla významným impulsem dalšího rozvoje. Telč se v polovině 50. let 14. století právně konstituovala a stala se městem. Nové vrchnosti přestal vyhovovat zastaralý dvorec a proto si v severním rohu městské zástavby začala budovat gotický hrad. V jeho bezprostřední blízkosti vznikl v letech 1360 - 1370 farní chrám sv. Jakuba. Zároveň bylo postaveno nové opevnění, které sestávalo z kamenných hradeb, dvou bran a soustavy propojených rybníků. Pod hladinou rybníků zanikla původní slovanská osada, ostatní obydlí vně hradeb vytvořila základ pro budoucí telčská předměstí. Městské jádro se od té doby nacházelo uvnitř pevných hradeb. Na jeho území začaly vznikat první stavby, obklopující protáhlé tržiště, dnešní Náměstí Zachariáše z Hradce. Gotický tvar města je dodnes patrný. Dynamický rozvoj Telče roku 1386 zbrzdil požár, jemuž padl za oběť farní chrám s farou a další téměř tři desítky domů.
Následky požáru přiměly hradeckou vrchnost k vydání prvního privilegia městu, ale ani počátek 15. století do města klid nepřinesl. Během tažení Jana Hvězdy z Vícemilic na podzim 1423 byly zřejmě některé stavby poškozeny. Přesto se Telč v listopadu 1437 stala kulisou pro pobyt císaře Zikmunda Lucemburského. Teprve polovina 15. století znamenala uklidnění. Upravoval se panský hrad a svatojakubský farní chrám. Zásluhou Jindřicha IV. z Hradce je pozdně gotické umění v Telči přítomno na mnoha místech. Pozdně gotické období ukončil opět požár, který její vnitřní část postihl roku 1530. K přestavbám měšťanských domů docházelo mezi léty 1535 - 1555, zásadní impuls přinesl do města jeho nový majitel Zachariáš z Hradce. Telč i s přilehlým panstvím získal od svého staršího bratra Jáchyma rodovou úmluvou v září 1550. Brzy poté podnikl cestu do severní Itálie, odkud si přivezl zálibu v renesanční architektuře. V jejím duchu nechal přestavět a zvětšit své zámecké sídlo, které se tak stalo jedním z největších skvostů renesanční architektury v českých zemích. Do dnešních dnů si renesanční tvář uchovala řada domů stojících na náměstí, které získaly podloubí a novou podobu štítů. Telč se stala sídlem děkanství. Kromě Telče stál Zachariáš z Hradce i u renesančních přestaveb nedalekých Slavonic či loveckého zámečku Roštejn, krajinu obohatil novými rybníky.
Po vymření pánů z Hradce se majiteli Telče stali Slavatové z Chlumu a Košumberka. V jejich čele stál Vilém Slavata, který pomohl městu přečkat třicetiletou válku bez větších ztrát. Roku 1650 vymohl na císaři Ferdinandu III. nový znak pro Telč, který se používá dodnes. Manželka Vilémova syna Jáchyma Oldřicha Františka, rozená hraběnka z Meggau, po úmrtí manžela zastávala v letech 1648 - 1657 úřad hofmistryně budoucího českého krále a císaře Leopolda I. V květnu 1651 založila v Telči jezuitskou kolej, k níž brzy přibyly další budovy. Uvnitř hradeb tak vznikl rozsáhlý komplex řádových staveb. Ještě ve druhé polovině 17. století došlo k úpravám a budování. Od sklonku 17. století Telč náležela do vlastnictví nových majitelů. Poslední potomek Slavatů Jan Karel Jáchym odmítl převzít rodové dědictví. Tak získali město Lichtensteinové-Kastelkorni.
K nejvydařenějším dílům náleží barokní poutní cesta Na Dlážkách, která okolo poloviny 18. století spojila centrum města se staroměstským předměstím. V baroku doznala konečné podoby řada průčelí měšťanských domů. V 60. letech 18. století Telč získali Podstatští z Lichtensteina. Již od sklonku 18. století se Telč orientovala na rozvoj školství.
Druhá polovina 19. století dala v Telči vyniknout řadě pozoruhodných osobností. První vlaky do Telče přijely roku 1898.
V rukou Podstatských zůstala až do roku 1945. Na bohatý historický, umělecký a architektonický odkaz se snažila navázat i socialistická správa. Svou pozornost zaměřila především na historické jádro Telče, tedy zámek a domy obklopující náměstí. Roku 1970 prohlásilo Ministerstvo kultury toto území za Městskou památkovou rezervaci. Snaha uchovat svěřené dědictví patří k prioritám i v nejnovější době. Tyto aktivity podpořilo roku 1992 zařazení Telče na prestižní Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. O tři roky později byl Státní zámek prohlášen Národní kulturní památkou a telčské předměstí Staré Město, unikátní celek lidové architektury sklonku 18. a 19. století s barokním komplexem kostela Matky Boží, špitálu a kaple sv. Rocha, se v témž roce stalo památkovou zónou.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/telc/
122 fotek, 7.3.2013, 91 zobrazení, architektura, cestování, města
85 fotek, 7.9.2014, 116 zobrazení, architektura
Kostel sv. Jakuba Většího vznikal postupně mezi lety 1477 a 1606. Představuje přechod od pozdní gotiky ke goticko-renesančnímu stylu. V interiéru jsou plastiky ve stylu saské renesance.
60 fotek, 7.9.2014, 135 zobrazení, architektura
Kostel sv. Václava je dvojlodní halový kostel s trojboce uzavřeným presbytářem a s hranolovou věží v západním průčelí. Stavba pochází z let 1573 – 1574. Staviteli kostela byli bratři Bedřich a Jindřich Abrahám ze Salhausenu.
42 fotek, 7.9.2014, 134 zobrazení, architektura
Kostel svatého Floriána postavil pro Rudolfa III. z Bünau Hans Boge z Pirny v letech 1597 až 1601. Nachází se v těsné blízkosti zámku a je postaven ve stylu saské renesance. Do roku 1627 byl luterský, poté katolický.
309 fotek, květen 2010 až červen 2017, 112 zobrazení, architektura, města
201 fotek, 10.11.2009, 127 zobrazení, architektura, města
Rejstřík objektů v historické části města Český Krumlov:
http://www.encyklopedie.ckrumlov.cz/docs/cz/mesto_objekt_seznam.xml
113 fotek, 30.10.2009, 90 zobrazení, cestování, města
210 fotek, 4.3.2008, 96 zobrazení, cestování, města
Opevněné město v jižní Francii nad řekou Aude je stejně jako další místa v této oblasti spjato s náboženským hnutím katarů (albigenských). Vyznavači odlišně pojatého křesťanství tvořili na počátku 13. století značnou část místních obyvatel, proto bylo Carcassonne obléháno a posléze dobyto křižáckým vojskem. Dvojitý pás hradeb s mnoha věžmi kolem středověkého Horního města pochází ze 13. století a nechal je vystavět francouzský král Ludvík IX. Svatý poté, co město definitivně podlehlo královské moci. Uvnitř hradeb bylo zachováno zcela středověké město, které bylo po dvou staletích chátrání obnoveno v 19. století.
184 fotek, 2.4.2008, 117 zobrazení, cestování, města
Středověké jihofrancouzské město, jeho podobu ovlivnila především doba, kdy zde sídlil papež se dvorem (14. století). Dominantou je mohutný gotický Papežský palác, dále je zde k vidění Malý palác, dříve sídlo biskupa, náměstí Place de l´Horloge a starobylé uličky. Na řece Rhoně najdeme legendární most St. Bénézet, který končí uprostřed řečiště - byl několikrát zničen velkou vodou a po povodni r. 1668 už zůstal torzem.
Avignon [aviňon] je starobylé město v Provence na jihu Francie, sídlo departementu Vaucluse v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur. Leží na levém břehu řeky Rhôny, na soutoku s řekou Durance, asi 80 km SZ od Marseille a asi 80 km SV od Montpellieru . V letech 1309-1377 zde sídlili papežové, kteří uprchli z Říma. V roce 1995 bylo historické centrum Avignonu (Avignonský most, papežský palác, biskupský dvůr, katedrála a hradby) zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.
Nálezy ukazují na osídlení místa již od mladší doby kamenné, později zde kelto-ligurský kmen Kavarů založil opevněné sídlo Auenion. Někdy kolem roku 500 př. n. l. zde postavili fokajští kolonisté z Marseille opevněný přístav a sklad zboží jménem Avenio. Kolem roku 120 př. n. l. sem přišli římští legionáři a od roku 48 př. n. l. bylo město součástí provincie Gallia Narbonensis a mělo městská práva. Přístav byl dále rozšířen a kvetoucí město přejmenováno na Colonia iulia augusta avenionesium. Ve 3. století vznikla za hradbami malá křesťanská osada a byl postaven první dřevěný most.
Roku 500 město obléhal francký král Chlodvík I., městu však přišli na pomoc římští vojáci. Avignon pak připadl Ostrogótům a Merovejcům, v roce 736 je dobyli Saracéni a o rok později je za tuto zradu potrestal král Karel Martel. Stalo se částí Provensálského království, ale už ve 12. století se přechodně prohlásilo za samostatnou republiku. Roku 1303 zde papež založil univerzitu, která se proslavila hlavně studiem práva.
Od roku 1309 se stal Avignon sídlem papežského dvora. Papežové město zvelebili a nově ohradili a roku 1348 je koupili od neapolské královny Joanny. Papežské kurii pak město patřilo až do Francouzské revoluce (1791). Kolem papežského dvora žila a působila řada umělců, hudebníků i učenců a papežská knihovna s 2 000 svazky byla tehdy největší v Evropě. Celkem v Avignonu sídlilo sedm papežů, a když se Řehoř XI. roku 1376 vrátil do Říma, sídlili zde ještě dva vzdoropapežové.
V roce 1721 postihla Avignon morová rána, která zabila asi 18 000 lidí, tedy přibližně tři čtvrtiny populace. Do 14. září 1791 patřilo město papežům, poté bylo anektováno nově vzniklou Francouzskou republikou.
U papežského dvora v Avignonu pobýval krátce Vojtěch Raňkův z Ježova, mnohem déle zde žil pražský biskup Jan z Dražic a je zde pochován Jan Milíč z Kroměříže, který zde v roce 1374 zemřel.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Avignon
52 fotek, 1.4.2008, 82 zobrazení, cestování, města
Historické město v úrodné vinařské oblasti Cotes du Rhone. Najdeme tu dvě významné římské památky - zachovalé divadlo z éry císaře Augusta, které se využívá dodnes a má skvělou akustiku, a vítězný oblouk přibližně z r. 20 n. l. Město je spjaté s dynastií vévodů oranžských založenou v době Karla Velikého, která získala později vládu v Holandsku a pocházel z ní též anglický král Vilém Oranžský (konec 17. století). Dynastie měla v erbu přííznačně - pomeranče.
Orange je francouzské město v departmentu Vaucluse na řece Eygues v údolí Rhôny v jihovýchodní Francii. Město se nachází 21 km severně od Avignonu a čítá zhruba 30 000 obyvatel. Počátky města sahají až do přelomu letopočtu pod jménem Arausio. Pro svou historickou hodnotu bylo město v roce 1981 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.
Roku 105 př. n. l. v krvavé bitvě u Orange porazili Kimbrové a Teutoni římské vojsko. Od roku 350 do roku 1801 bylo Orange sídlem biskupství a roku 529 se zde uskutečnila Oranžská synoda. V 16. století připadlo Oranžské knížectví vlámskému rodu Nasavských a odtud se jmenoval i Vilém I. Oranžský a další. Roku 1713 připadlo Orange po Utrechtském míru Francii.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Orange_(Francie)

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.