Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

klt 

Oblíbená alba

Alba, která má klt v oblíbených

reklama

101 fotek, 13.6.2018, 10 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Saint-Malo [sen malo], je francouzské přístavní město v zálivu Lamanšského průlivu mezi Bretaní a Normandií. Maximální rozdíl přílivu a odlivu je až 15 m kvůli nestálé pobřežní čáre.
Historie
Město je pojmenováno po velšském mnichovi Maclouovi, který zde v 6. st. šířil křesťanství. Saint-Malo se nejvíce proslavilo díky svým mořeplavcům. Jacques Cartier objevil v roce 1534 ústí řeky St Lawrence v Kanadě a prohlásil toto území za francouzské. V 17. st. bylo město největším přístavem ve Francii. Námořníci, korzáři, měli právo od krále napadat cizí lodě. René Duguay-Trouin v roce 1711 obsadil Rio de Janeiro, které patřilo Portugalcům. Díky námořním objevům a také pirátské činnosti bylo St-Malo v 16. až 19. st. velmi bohatým městem. V roce 1944 utrpělo velké škody při bombardování, bylo obnoveno.
Město a památky
Hlavním místem turistického zájmu v Saint-Malo je opevněné Staré Město, La Ville Intra-Muros. Staré Město leží na výběžku pevniny do oceánu a po celém obvodu ho obklopují mohutné hradby. Do města lze vstoupit pouze několika branami, jako Porte St-Vincent, Porte St-Thomas nebo Grande Porte z 15. st. Vnitřní část města tvoří dlážděné ulice s honosnými až šestipodlažními domy z 18. st. V ulicích jsou obchody, kavárny, rybí restaurace. V centru města leží katedrála St-Vincent původem z 12. st., v letech 1944 - 72 byla restaurována. Ve východní části města, směrem k pevnině, leží hrad Chateau de St-Malo ze 14. až 15. st. Ve střední části zámku je mohutná věž z roku 1424, sídlí zde muzeum zaměřené na dějiny města a námořní výpravy.
V bezprostředním okolí Starého Města jsou dva menší ostrůvky, které je možné navštívit za odlivu. Na severním ostrově je tvrz Fort National z konce 17. st.
50 fotek, 13.6.2018, 3 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
V údolí řeky Loiry se nedaleko slavných zámků rozkládá velké prosperující město Tours, které díky svým muzeím, obchodům, restauracím a pěkně zrekonstruovaným starým budovám rozhodně stojí za návštěvu. Za vlády Ludvíka XI. bylo dokonce hlavním městem Francie. Dnes je nejkouzelnějším městem na Loiře a oplývá uhlazenou atmosférou.
Město Tours vzniklo během Stoleté války, tedy mezi lety 1337 a 1453. Tehdy se tři menší města ve snaze o sebezachování spojila dohromady v jeden celek a vytvořila tak dnešní Tours. Již v galsko-římském období bylo Tours významným městem, ve středověku se pak těšilo obrovskému bohatství. Věhlas získalo především kvůli hrobce proslulého biskupa svatého Martina, které je nyní ukryté v kryptě Nové baziliky. Město prosperovalo také během renesance, v té době totiž vynikalo svým hedvábím, šperky a zbraněmi. Poté však následovalo několik století úpadku, která byla dovršena devastací za 2. světové války. Tehdy město utrpělo ohromné ztráty a jen několik málo památek zůstalo stát na svém místě nepoškozeno. Ty však dodnes dávají tušit původní lesk a glanc, které mělo město na vrcholu své slávy v 15. a 16. století. V roce 1959 se Tours začalo opět probouzet a proběhl v něm proces obnovy. Netrvalo dlouho a z nevzhledného poničeného města se stal vzor městské výstavby.
Nejkrásnější je dnes čtvrť St.-Julien, kterou ohraničuje řeka. Je plná módních restaurací a starožitnictví. Prohlídku je nejlepší začít na rušném náměstí Place Plumereau, které je lemováno kavárnami a restaurovanými hrázděnými budovami. Nedaleko se nachází Hotel Gouin. V této okázalé renesanční budově dnes sídlí Musée de l´Hôtel de Gouin, které vystavuje umělecké a archeologické sbírky.
Po mostě Pont Wilson z roku 1978, který je věrnou kopií původního kamenného mostu z 18. století, se po Rue Nationale dostanete k bývalému opatství St.-Julien. Jeho prostory dnes slouží Muzeu vína z Touraine – Musée des Vins de Touraine. Podobně okouzlující je také Musée du Compagnonmage nacházející se hned v sousedství. Toto muzeum je věnováno historii řemeslnických cechů a obchodu. Uvidíte zde ty nejmistrnější kousky místních učení a cechů, ale také historii a vývoj řemesel.
Nedávno prošla rekonstrukcí také katedrála St.-Gatien, která je nepřehlédnutelnou dominantou města, její věže se tyčí do výšky 87 metrů a shlíží na Staré město. Byla postavena v období od 13. do 16. století a je skvělým příkladem vývoje gotického slohu. Její značně složitá fasáda v sobě kombinuje několik století architektonických stylů. Obzvláště zajímavé je její gotické plaménkové (flamboyantní) průčelí se složitou plastikou a románskými sloupy. Impozantní jsou rovněž bohatě zdobená středověká barevná vitrážová okna z 13. století a freska sv. Martina se žebrákem ze 14. století. Interiér katedrály je postaven v pozdně gotickém stylu.
V těsném sousedství katedrály stojí bývalý biskupský palác ze 17. až 18. století, jehož prostory dnes slouží pro Musée des Beaux-Arts tedy Muzeum výtvarného umění, v němž jsou vystaveny dvě části triptychu od Andrea Mantegny žijícího v letech 1431 až 1506. Jako další památky je nutné zmínit baziliku Sv. Martina s věžemi. Z původní baziliky, která na tomto místě stávala již ve 12. století, zbyly dvě věže - Věž s Orlojem a Věž Karla Velikého. Obě dávají tušit, jak ohromné proporce původní bazilika měla. V roce 1562 byla bohužel vyplaněna Hugenoty a kompletně zbořena byla na konci Francouzské revoluce v roce 1797.
Svatý Martin, který byl prvním biskupem města, dnes odpočívá v nové bazilice sv. Martina, jež byla vystavěna na konci 19. století v neobyzantském stylu. Její interiér zdobí sedm sloupů v granitovém provedení. Hlavním architektem baziliky je Victor Lalux, k jehož slavným dílům patří ještě nádraží d'Orsay, nyní přestavěné na muzeum Musée d'Orsay. Tours je vesměs poklidné a pohodové město, v němž ovšem narazíte také na nepřeberné množství hospůdek a barů, které lákají návštěvníky k posezení.
142 fotek, 14.6.2018, 4 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Zámek Chambord [šambór] je největší ze zámků na Loiře ve střední Francii. Byl postaven v letech 1519 až 1547 na objednávku Františka I. v zátoce řeky Cosson, levého přítoku Loiry. Zámek leží asi 14 km východně od města Blois v departementu Loir-et-Cher.
Architektura
Chambord patří k vrcholným stavbám renesanční architektury a k nejznámějším zámkům ve Francii. Jeho fasáda má šířku 128 metrů, v zámku je 440 místností, 80 schodišť, 365 komínů a 800 tesaných hlavic sloupů.
Jméno architekta který projektoval stavbu není známo, analýzy však ukazují že na plány zapůsobil vliv Leonarda da Vinciho jenž v té době působil jako architekt na dvoře Františka I. avšak zemřel krátce před započetím stavebních prací.
Rozsáhlá stavba byla zahájena roku 1519; podle dochovaných údajů na ní pracovalo 1800 dělníků. Pracovní podmínky ztěžovalo, že na zvoleném místě se rozkládaly mokřady a dělníci proto museli do měkké půdy zatloukat dubové kůly do hloubky až 12 metrů, aby stavba stála na pevných základech.
Ke stavbě byl použit vápenec z oblasti Tuffeau. Zámek je postaven podle vzoru středověkých tvrzí okolo centrální části zvané donjon, ten však zde neplnil obrannou funkci. Donjon zahrnuje pět obyvatelných pater. V každém patře zámku se nachází čtyři čtvercové a čtyři kruhové byty. Čtyři chodby ze čtyř světových stran se stýkají ve středu zámku jemuž dominuje schodiště ve tvaru dvojité šroubovice. To bylo zřejmě navrženo pod vlivem Leonarda da Vinciho. Později František I. zámek nechal rozšířit a usídlil se v rozsáhlejších místnostech ve východním křídle. V západním křídle byla započata stavba kaple, ta však byla dokončena až později za Ludvíka XIV..
Historie
Roku 1392 odkoupil rod knížat z Orléans lesnatou oblast v okolí Chambordu od hrabat z Blois. Roku 1498 se stal francouzským králem Ludvík XII. Orleánský a pozemky tak přešly do vlastnictví královského dvora. Roku 1516 se František I. vrátil s Leonardem da Vinci z Itálie kde se inspiroval italskou renesanční architekturou. 9. září 1519 byly zahájeny stavební práce, které však postupovaly pomalu a v letech 1521 až 1526 je zcela přerušila italská válka. Stavba pak pokračovala od září roku 1526; účastnilo se jí asi 1800 dělníků. Práce byly dokončeny v roce úmrtí Františka I. v roce 1547, dostavbou královských apartmá. Král sám na zámku během svého života strávil velmi málo času. Další francouzští králové zámek nechali opuštěný což vedlo k jeho postupnému chátrání.
V letech 1725 až 1733 zámek obýval Stanisław Leszczyński, v té době sesazený polský král, tchán Ludvíka XV. Od roku 1745 do r. 1750 sloužil jako kasárna. Roku 1792 nechala revoluční francouzská vláda prodat mobiliář zámku a Napoleon Bonaparte zámek věnoval maršálu L. A. Berthierovi. Během francouzsko-pruské války roku 1870 sloužil zámek jako polní nemocnice. V roce 1883 se stal majetkem bývalého vládnoucího rodu Parmského vévodství. Od roku 1930 je ve vlastnictví státu. Během druhé světové války zde od roku 1939 do roku 1945 byly uskladněny umělecké sbírky Pařížského muzea v Louvre.
135 fotek, 13.6.2018, 4 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Le Mont-Saint-Michel (výslovnost: mon sen mišel; IPA: m?~ s?~ mi.??l), česky Hora sv. Michaela, je žulový, 80 metrů vysoký, přílivový ostrov (resp. poloostrov – s pevninou je od r. 1879 spojen náspem) v někdejším regionu Dolní Normandie (Basse-Normandie) v severozápadní Francii ve stejnojmenném zálivu u normandského pobřeží (département Manche). Rozdíl výšky mořské hladiny při přílivu a odlivu je cca 15 m (nejvíce v Evropě), takže buď je „hora“ obklopena tekutými písky nebo „plave v moři“. Odlivem se obnažuje mořské dno do vzdálenosti 10–15 km od pobřeží.
Nachází se zde četné historické památky (klášterní kostel z 11.–16. stol., gotické klášterní budovy, opevnění z 13.–15. stol.). Ostrov, záliv i klášter na území o rozloze 6,560 ha jsou od roku 1979 zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO.[1]
Historie
Jakožto výrazná krajinná dominanta byl ostrov znám už Keltům (v jejich mytologii byla hora jedním z mořských hrobů, kam odcházely duše zemřelých). Podle legendy se roku 708 sv. Aubertovi, biskupu v nedalekém Avranches, zjevil archanděl Michael a přikázal mu, aby zde postavil modlitební kapli, což – po určitém odporu – v následujícím roce udělal. V roce 966 daroval Richard I., vévoda z Normandie, kapli benediktinům, kteří tu založili opatství, významné poutní místo a jedno ze vzdělanostních center západní Evropy. K poslednímu odpočinku zde byl uložen bretaňský vévoda Conan I. a jeho syn Geoffroy. Od 11. století sloužila hora též jako pevnost pro vojáky, kteří měli být k dispozici opatství a králi. Na počátku 15. století, v době stoleté války mezi Anglií a Francií, se Angličané snažili třikrát dobýt Mont-Saint-Michel – nepovedlo se. I přesto ale klášter začal postupně mocensky a finančně upadat; velkou ránu jeho duchovnímu vlivu pak zasadila reformace.
V časech Francouzské revoluce bylo opatství Mont-Saint-Michel zrušeno a stalo se vězením. To stát zrušil roku 1863 a o 11 let později (na nátlak kulturní veřejnosti) byla hora prohlášena za národní památku. Až v roce 1966 bylo opatství symbolicky navráceno benediktinům u příležitosti oslav tisíciletého výročí jeho vzniku. Komunita benediktýnů zůstala v opatství až do roku 2001.
24. června 2001 byla na Mont-Saint-Michel povolána biskupstvím Coutances-Avranche Mnišská, laická a apoštolská bratrstva Jeruzalém, která zde prodlužují 1300(/1050)letou mnišskou přítomnost. Opatství zůstává majetkem státu a je spravováno Národním centrem historických památek a prostor.
49 fotek, 12.6.2018, 5 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Amiens [amján ] je historické město v severní Francii v departmentu Somme. Leží asi 120 km severně od Paříže na řece Sommě v oblasti historické Pikardii a má asi 132 727 obyvatel. Katedrála ze 13. století je zapsána na Seznamu světového dědictví a je největší ve Francii.
Historie
Město bylo obýváno již před příchodem Římanů galským kmenem Albianů. Římané zde zbudovali město Samarobriva (z galštiny - most přes řeku Sommu). Při svých bojích v Galii zde strávil zimu na přelomu let 54 a 53 př. n. l. Julius Caesar. V době kolem začátku letopočtu se jednalo o jedno z nejdůležitějších římských měst v Galii.
V roce 287 zde bylo zřízeno biskupství. Právě v tomto městě se svatý Martin podělil s chudákem o polovinu svého oděvu (338). Roku 1218 zapálil blesk románskou katedrálu a začalo se se stavbou současné katedrály. Od pozdního středověku se Amiens proslavil výrobou textilu a barvířstvím.
25. března 1802 byl na radnici v Amiens uzavřen mír mezi Anglií a Francií. Roku 1849 bylo město připojeno na železnici a začal rychlý rozvoj průmyslu. Za první i druhé světové války bylo město silně poškozeno, historické jádro však bylo ušetřeno.
Ve městě žil, zemřel a je pochován spisovatel Jules Verne.
Památky
- Katedrála Panny Marie (Notre-Dame d'Amiens) ze 13. století patří na seznam památek UNESCO a je největší katedrálou ve Francii. Je 145 m dlouhá, 112 m vysoká a výška vnitřní klenby měří 42,3 m. Vyniká také neobyčejně bohatou sochařskou výzdobou. Stavbu řídili tři architekti, nejvýznamnějším byl Robert de Luzarches.
-Perretova věž, obytný a kancelářský komplex z roku 1952, vysoký 110 m, je dílem architekta Auguste Perreta.
-Zvonice (Belfry) z 15. století s nástavbou z doby kolem 1750.
-Zahrádkářská oblast Hortillonage, původně močál, od římských dob odvodňovaný kanály, přitahuje tisíce turistů.
-Archeologická oblast Saint-Acheul s předhistorickými i starověkými vykopávkami.
39 fotek, 12.6.2018, 5 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Zámek v Chantilly (francouzsky Château de Chantilly) je zámek ve městě Chantilly ve Francii.
Zámek se skládá ze dvou spojených budov: Malý zámek (francouzsky Petit Château) byl postavený kolem 1560 pro Anne de Montmorency a Velký zámek (francouzsky Grand Château) vznikl a poté, co byl zničen během francouzské revoluce, byl obnoven a přestavěn v roce 1870.
Objekt je vlastnictvím Institut de France,v zámku se nachází Muzeum Condéů (francouzsky Musée Condé). Pro své sbírky a architekturu je považováno za jednu z nejlepších a nejznámějších galerií na světě. Muzeum je otevřené pro veřejnost.
Součástí komplexu jsou i rozsáhlé zahrady a parky a přilehlé Velké stáje (francouzsky Les Grandes Écuries), ve kterých sídlí hipologické muzeum, s dostihovým závodištěm.
67 fotek, 12.6.2018, 5 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Remeš (francouzsky Reims [rens], latinsky Durocortorum) je historické město v severovýchodní Francii, asi 150 km severovýchodně od Paříže. Leží v podprefektuře Remeš, v départmentu Marne, v regionu Grand Est. Město je sídlem arcibiskupa a od roku 1969 také univerzity. Je výrobním centrem šampaňského, textilu, potravin a výstroje pro kosmické lety. Dějiny města sahají do doby Římské říše.
Historie
Dnešní oblast Champagne byla osídlena už v době bronzové keltskými kmeny Belgů, kteří zde kolem roku 80 př. n. l. založili osadu Durocorter. Po dobytí Galie Juliem Caesarem se zdejší Rémové přidali na stranu Římanů a Durocortorum se stalo hlavním městem belgické provincie. Ve 3. století zde vznikla křesťanská osada a biskupství. Biskup Nicasus, který zde vystavěl kostel, byl zabit Vandaly roku 401.
Patrně roku 496, po vítězství nad Alamany v bitvě u Tolbiaka, se zde nechal biskupem Remigiem pokřtít franský král Chlodvík I. (Clovis I.) se svými bojovníky. Tím začíná pokřesťanštění Franků a budování pozdější Francie. Na tuto tradici navázali později francouzští králové a Remeš se stala jejich korunovačním městem. Karel Veliký se tu setkal se dvěma papeži a roku 816 zde byl korunován jeho syn Ludvík Pobožný. Od roku 1139 jsou v Remeši doložena městská práva.
Po střetech s karolinským králem Lotharem I. se remešský arcibiskup Adalbero spolu s pozdějším papežem Gerbertem z Aurillacu zasadil o to, aby se franským králem stal roku 987 Hugo Kapet, zakladatel dynastie, jež ve Francii vládla až do roku 1848. Adalbero se přičinil také o to, aby se Remeš stala významným centrem vzdělanosti.
Po vítězstvích nad Angličany přivedla Johanka z Arku roku 1429 krále Karla VII. do Remeše ke slavnostní korunovaci, což mělo velký symbolický význam a podpořilo autoritu francouzských králů. Za náboženských válek byla Remeš na katolické straně, podřídila se však roku 1590 králi Jindřichu IV. Bohatství města pak spočívalo hlavně na soukenictví a textilu.
Basilika Saint-Rémi
Za revoluce roku 1792 byly remešské kostely poničeny a Napoleon Bonaparte se dal korunovat v Paříži, aby se odlišil od francouzských králů. Roku 1854 se Remeš připojila k železnici a začalo období průmyslového růstu. Za první světové války byla Remeš dlouho v blízkosti fronty, stotisícové město bylo evakouváno a z velké části zničeno dělostřeleckým bombardováním. Dne 1. srpna 1918 byly rozstříleny oba hlavní kostely a poválečná obnova města trvala velmi dlouho.
Dne 7. května 1945 v generálním štábu generála Dwighta D. Eisenhowera podepsal generál Alfred Jodl bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Roku 1962 se v Remeši setkal prezident Charles de Gaulle s německým prezidentem Konrádem Adenauerem na znamení francouzsko-německého smíření. Roku 1969 byla založena remešská univerzita a roku 1991 byly hlavní remešské památky vyhlášeny součástí světového dědictví UNESCO.
Stavební památky
Katedrála Notre-Dame je jedna z nejvýznamnějších církevních staveb ve Francii a vrcholné gotiky vůbec. Vyniká čistotou slohu a nesmírně bohatou sochařskou výzdobou ze 13. století. Od 12. do 19. století zde byli korunováni francouzští králové. Od roku 1991 je spolu se sousedícím Palais du Tau a bazilikou svatého Remigia (Saint-Rémi) součástí světového dědictví Unesco.
Nejvýznamnější náměstí v Remeši jsou Place Royale (Královské náměstí) se sochou Ludvíka XV., Place du Parvis se sochou Johanky z Arku. Nejdůležitější třídou je Rue de Vesle, která protíná město od jihozápadu k severovýchodu a křižuje přitom Place Royale.
Z římského starověku se zachoval vítězný oblouk Martova brána (la Porte de Mars) ze 3. století, 33 metrů dlouhý a 13 metrů vysoký. Až do 16. století byl částí městských hradeb a sloužil jako brána.
Palác Tau (Palais du Tau – název podle půdorysu v podobě řeckého písmene tau) je arcibiskupský palác v sousedství katedrály, vystavěný v letech 1498 až 1509 na místě římské villy a středověkého paláce, který poskytoval přístřeší francouzským králům během jejich korunovační cesty. Ze starší stavby se zachovala kaple z roku 1207. Jinak je palác pozoruhodný velkým krbem v hlavním sále (Salle du Tau) z 15. století. Kaple a hlavní sál jsou vyzdobeny nástěnnými koberci ze 17. století.
Basilika sv. Remigia, románsko-gotická stavba z 11.-12. století, téměř stejně velká jako katedrála, jež patřila k jednomu z nejdůležitějších francouzských opatství. Během francouzské revoluce byla bazilika vypleněna a roku 1918 poškozena dělostřeleckou palbou, přesto se v chóru zachovala barevná okna ze 12. století. V sousední budově bývalého kláštera je archeologické muzeum.
53 fotek, 11.6.2018, 9 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Provins [proven] je historické město ve Francii s asi 12 000 obyvateli. Leží na soutoku řek Durteint a Voulzie v departementu Seine-et-Marne asi 90 km jihovýchodně od Paříže. Pro své středověké hradby a další památky v dobře zachovaném stavu bylo v roce 2001 zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Mezi tradiční produkty patří pěstování růží a výroba růžového medu a cukrovinek. V roce 2008 město navštívilo přes 220 tisíc turistů.
147 fotek, 11.6.2018, 4 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Zámek ve Fontainebleau je jeden z nejrozlehlejších francouzských zámků. Leží nedaleko města Fontainebleau.
Počátky zámku spadají do 12. století. Své současné podoby však nabyl zejména v průběhu 16. století, kdy jej na žádost francouzských králů přestavěli jedni z nejlepších italských architektů té doby. Zámek má stovky místnosti a je rušným turistickým místem, i když není zdaleka navštěvován v takovém měřítku jako např. Versailles.
Pro svou mimořádnou historickou hodnotu byl v roce 1981 celý zámek i s parkem zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.
Chateau de Fontainebleau byl postaven v 10. století uprostřed místního lesíka původně jako lovecký zámeček, ale netrvalo dlouho a stal se oblíbeným útočištěm francouzských králů. Ve Fontainebleau nechal Ludvík VII. vybudovat ještě opatství, které v roce 1169 vysvětil Tomáš Beckett. V roce 1527 nechal František I. loveckou tvrz přestavět na zámek, čímž pověřil přední italské architekty, jako byli Francesco Primaticcio, Rosso Fiorentino, Benvenuto Cellini a další. Tito italští mistři se věnovali také výzdobě jeho interiéru. Během několika následujících let se jejich manýristický styl vžil pod názvem Fontainebleauská škola, která pak výrazným způsobem ovlivnila francouzské malířství.
Zámek má stovky místností, jeho správa se pokouší zpřístupnit jich co nejvíce turistům. Pyšní se nádherně zdobeným obložením, štukovými omítkami a freskami, nejznámější je výzdoba v Galerii Františka I. K dalším zajímavým místům patří 30 metrový „Taneční sál“ Salle de Bal, galerie Jindřicha II. a salónek Marie Medicejské. Najdete zde také komnaty Napoleona I., které jsou v čistém empírovém stylu. Během přestavby zámku bylo na nádvoří Bílého koně postaveno raně barokní schodiště mající tvar dvojité podkovy, které umožňovalo pohodlný příjezd kočárům s hosty. Schodiště dodnes patří k architektonickým skvostům zámku. Pro svou mimořádnou historickou hodnotu byl v roce 1981 zámek Chateau de Fontainebleau zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.
Ve Fontainebleau se narodilo mnoho francouzských panovníků a mnoho jich zde také zemřelo. V roce 1685 byl zámek svědkem osudného zrušení ediktu nantského, který zaručoval Hugenotům náboženskou svobodu a občanskou rovnost s katolíky. O zrušení tohoto ediktu se zapříčinil král Ludvík XIV, který tak prohlásil protestantské náboženství za ilegální. Dále zde v roce 1814 proběhla také abdikace Napoleona, jakožto císaře Francie. Za republiky v zámku ještě občas sídlil prezident a vládní hosté, v letech 1947-1966 sem bylo umístěno evropské velitelství NATO. Po letech rekonstrukcí a oprav mohl být zámek v červnu roku 1986 zpřístupněn veřejnosti.
149 fotek, 10.6.2018, 5 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava, bydlení
Nancy [nasi:] (německy zastarale Nanzig) je město na východě Francie v departementu Meurthe-et-Moselle a regionu Grand Est. Má 105 067 obyvatel, což jej činí po Metách druhým největším městem Lotrinska a 37. největším francouzským městem. Nancy je také pátým největším univerzitním městem Francie. Jeho tři náměstí jsou zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Historie
Od 11. století bylo Nancy hlavním městem vévodství lotrinského. První významnou historickou událostí byla bitva u Nancy, ve které při obléhání města a pokusu o jeho dobytí v roce 1477 padl burgundský vévoda Karel Smělý.
Za vlády Karla III. a Leopolda se město dále rozšiřovalo. Zaujímalo také významnou pozici v oblasti kultury. Roku 1737 věnoval francouzský král Ludvík XV. vévodství lotrinské svému tchánovi a svrženému polskému králi Stanisławu Leszczyńskému. Ten nad zemí vládl jako osvícený panovník až do své smrti v roce 1766, kdy se vévodství vrátilo zpět pod francouzskou korunu.
Od roku 1778 je Nancy sídlem biskupství.
Po vzniku Německého císařství následkem prusko-francouzské války v roce 1871 zůstalo Nancy součástí Francie, na rozdíl od Alsaska a departementu Moselle s městy Štrasburk a Mety, které připadly Německu. Pro Nancy to znamenalo začátek zlaté éry, protože do něj z obsazených oblastí přišlo mnoho lidí, kteří odmítali přijmout německé občanství. Okolo roku 1900 se z Nancy do zbytku Francie začalo šířit secesní hnutí (francouzsky art nouveau). Jeho nejznámějšími představiteli zde byli Émile Gallé, Antonin Daum, Louis Majorelle, Victor Prouvé a Eugene Vallin. Ve městě se nacházela řada předních uměleckých dílen pracujících se sklem.
V průběhu první světové války bylo město mnohokrát cílem útoků německého dělostřelectva dlouhého dosahu, což způsobilo velké materiální škody.
Památky
Stanislavovo náměstí (francouzsky Place Stanislas), pojmenované po polském králi a lotrinském vévodovi Stanisławu Leszczyńském, náměstí Place de la Carriere a Náměstí aliance (Place d'Alliance) byla v roce 1983 pro svou mimořádnou historickou hodnotu zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.
61 fotek, 10.6.2018, 7 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Mety (francouzsky Metz /m?s/, německy Metz /m?ts/, česky někdy též Méty[1]) jsou město v severovýchodní Francii v regionu Grand Est, hlavní město departementu Moselle. Leží na soutoku řek Mosela a Seille.
Město je známo díky své gotické katedrále sv. Štěpána (francouzsky Cathédrale Saint-Étienne de Metz) ze 13. a 14. století. Od roku 2010 zde také funguje kulturní centrum a muzeum Centre Pompidou-Metz, pobočka známého pařížského Pompidouova centra.
Historie
Název města je odvozen od jména galského kmene Mediomatriků. Po dobytí Římany se Mety pod názvem Divodorum Mediomatricorum staly jedním z předních měst Galie, s více obyvateli než měla Lutetia (dnešní Paříž), bohatým díky exportu vína. Dne 7. dubna 451 bylo město vypleněno Attilovými vojsky. Na počátku středověku byly Mety hlavním městem království Austrasie. Z města pochází dynastie Arnulfovců neboli Karlovců. Poté zůstávaly Mety dlouhou dobu svobodnou městskou republikou v rámci Svaté říše římské. Obyvatelstvo tohoto velmi blízko jazykové hranici položeného města hovořilo francouzským dialektem. Mety se staly také sídlem Metského biskupství, což mělo za následek rychlý vzestup počtu náboženských staveb. V pozdním středověku měly Mety okolo 30 000 obyvatel a byly tak jedním z největších měst německé říše. Roku 1552 se francouzský král Jindřich II. stal suverénním knížetem tří biskupských měst (Trois-Évechés) Mety, Toul a Verdun. Tehdy se Mety přeměnily na posádkové město a získaly významné místo v rámci francouzského království. Během prusko-francouzské války byly v roce 1870 Mety obléhány a po uzavření Frankfurtského míru roku 1871 připojeny k nově vzniklému Německému císařství. Mezi lety 1871 a 1919 tak byly hlavním městem německého Lotrinska. I po tomto připojení město dále rostlo, především díky přílivu německých přistěhovalců. Během několika málo desetiletí se tak ve městě vytvořila německojazyčná většina. Nápadně tuto dobu připomínají kolosální budovy v novorománském a neogotickém stylu, které byly postaveny právě za doby německé nadvlády.
100 fotek, 9.6.2018, 7 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Štrasburk (francouzsky Strasbourg, německy Straßburg, alsasky Strossburi) je hlavní město regionu Grand Est ve Francii a historická metropole Alsaska na levém břehu Rýna s 237 100 obyvateli. V minulosti patřil střídavě k Německu a k Francii, což ovlivnilo i jeho vzhled. Nejznámější stavbou je katedrála Notre-Dame de Strasbourg z 12. – 15. století, postavená z červeného pískovce. Některé městské domy ze 17. století mají vnější fasády hrázděné. Ve Štrasburku sídlí Rada Evropy, Evropský parlament a Evropský soud pro lidská práva.
Od roku 1988 je historické centrum Štrasburku s názvem „Grande Île“ zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. V roce 2017 byla pod ochranu UNESCO zařazena i městská část „Neustadt“ vzniklá během německé správy města (1871-1918).

Pamětihodnosti
Katedrála Notre-Dame, vybudovaná v románském a gotickém slohu, hlavně v letech 1176 - 1318 a dokončená v letech 1399 - 1439 stavbou severní věže, vysoké 143 metrů, jež byla až do roku 1874 nejvyšší stavbou na světě. Severní věž nebyla nikdy dostavěna. Katedrála je 110 m dlouhá a hlavní loď má výšku 32 m, má neobyčejně bohaté západní průčelí s velikou růžicí a pět bohatě vyzdobených portálů. K nejcennějšímu z vybavení patří gotická barevná okna a astronomický orloj, původně postavený roku 1354, zcela přestavěný 1547 a opět roku 1832.
Náměstí Kléber s mnoha historickými, často hrázděnými domy patří mezi nejkrásnější historická náměstí v Evropě.
Rohanský palác, někdejší sídlo arcibiskupů z rodu Rohan, naproti jižnímu portálu katedrály, byl postaven v letech 1731 - 1742 ve slohu Ludvíka XV. Dnes jsou zde muzea malířství, uměleckých řemesel a archeologické muzeum.
La petite France (Malá Francie) je malebná skupina historických domů nad ramenem řeky Ill a přilehlými kanály.
Roku 1958 byla postavena Synagoga míru na místě staré synagogy, zničené nacisty.
125 fotek, červen až červenec, 3 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Nantes je město v západní Francii ležící na řece Loiře, zhruba 50 km od pobřeží Atlantského oceánu. Jde o hlavní město regionu Pays de la Loire. V Nantes žije více než 292 000 obyvatel, což z něho činí 6. nejlidnatější město země. V celé metropolitní oblasti žije podle sčítání z roku 1999 711 000 lidí. Ve městě se nachází mezinárodní letiště, které je se zbytkem města spojeno tramvajovými a autobusovými linkami.
Historie
Prvotními obyvateli oblasti byli Keltové. V roce 56 před K. obsadil Nantes Julius Caesar. Ve 3 .st. byla okolo města postavena obranná zeď, jejíž pozůstatky se dochovaly do současné doby. Po pádu Západořímské říše se Nantes stalo součástí Francké říše. Bylo důležitým opěrným bodem proti pronikání Bretonců z oblasti Bretaňského poloostrova. V 10. st. město na čas získali Vikingové.
Historicky významný je přístav v Nantes na řece Loiře, který byl v 18. a 19. století jedním z nejfrekventovanějších v Evropě. Díky obchodu se zámořím a hlavně s otroky v této době město nesmírně zbohatlo. Dokumentují to zachovalé měšťanské domy s ozdobnými architektonickými prvky. Se zvyšující se nákladní kapacitou zámořských lodí, které kvůli ponoru trupu musí kotvit v ústí řeky Loire, ztratil přístav svou bývalou slávu a velikost.
Město a památky
Nantes leží na obou březích řeky Loiry, historická část města Centre-Ville leží na pravém břehu řeky. V těsné blízkosti a západně od hlavního nádraží Gare d'Orleáns. K hlavním památkám v Nantes náleží katedrála St-Pierre-et-Paul a Vévodský hrad Chateau des Ducs de Bretagne. Centrum města leží západně od hradu a katedrály, k hlavním náměstím náleží Place du Buffay, Place St. Croix, Place Royale a Place du Commerce.
Katedrála St-Pierre-et-Paul se začala stavět v roce 1434 a byla dokončena až v roce 1893. Vyniká zejména gotickým portálem se sochařskou výzdobou. Vévodský hrad, Chateau des Ducs de Bretagne je goticko-renesanční opevnění z 13. až 16. st. V jednom z paláců hradu je námořní muzeum Musée des Salorges. Západně od hradu leží náměstí Place du Buffay s kavárnami a prostory pro městské trhy a Place St. Croix s barokním kostelem Saint Croix. A opět západně po jedné z hlavních ulic starého města, pěší zóně s obchody, Rue de la Barillerie a Rue de d'Oreláns, se dostaneme na historické náměstí Place Royale z roku 1790 s fontánou z roku 1865. Na menším náměstí severovýchodně pak stojí neogotický kostel Saint-Nicolas de Nantes z let 1844 - 69. Jižně od Place Royale leží Place du Commerce s řadou kaváren a východně leží náměstí Place Graslin s budovou nanteské opery Théâtre Graslin z konce 18. st.
Zvláště v okolí Place Royale, ulice Crébillon a Cambronne jsou významné historické měšťanské domy z 18. st.
61 fotek, 15.6.2018, 6 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, krajina, příroda, zábava
Megalitické řady v Carnacu (francouzsky Alignements mégalithiques de Carnac) jsou uskupení neolitických menhirů a dolmenů na více než čtyřech kilometrech v jižní Bretani. Nejznámější jsou aleje více než 4000 vztyčených kamenů rozestavěných v souběžných či vějířovitých řadách v délce asi 1 km u obce Carnac. Menhiry jsou od roku 1889 chráněny jako historická památka.
Výzkumy
Nejstarší vysvětlení existence menhirů přináší množství starých pověr, mnohdy spojených s křesťanskými světci. Nejznámějším příběhem je legenda o sv. Kornéliovi, který byl jako papež vyhnán z Říma a pronásledován římskými legiemi přes celou Galii. Poté, co došel až do Bretaně a dál už bylo jen moře, proměnil své pronásledovatele v kameny, které tak zůstaly vyrovnány v řadách za sebou.
Domněnky o původu na vědeckých základech pocházejí až od 2. poloviny 18. století. Amatérský archeolog a sběratel starožitností hrabě Anne Claude de Caylus v roce 1764 vyslovil myšlenku, že kameny pocházejí z doby galo-románské. F. z Pommereul v roce 1790 předpokládal keltský původ megalitů a tato hypotéza dlouho převládala.
Ale na konci 19. století archeologové James Miln a Zacharie Le Rouzic na základě archeologických průzkumů přinesli novou interpretaci. Snažili se ověřit, zda se jedná o kultovní místo a prokázali, že stavby vznikly mnohem dříve, ještě před příchodem Keltů. Během německé okupace se nacistická archeologie zajímala o kamenné řady v Carnacu ohledně prokázání indo-germanizace reginu národy přišlými ze severu přes moře. Na podzim 1940 byla vyslána výprava a s pomocí Luftwaffe byla vytvořena letecká topografie. Výzkum zaštiťoval přímo Alfred Rosenberg, stranický ideolog NSDAP. Průběh války tyto výzkumy přerušil.
Výzkumu, který trval 30 let, se věnoval Pierre Méreaux. Odmítl teorii kultu mrtvých a argumentoval, že dolmeny sloužily pravděpodobně jako primitivní seismografy, neboť Bretaň byla seismicky aktivní oblastí. Umístění a orientace menhirů mělo procházet seismickými zlomy.
Historie
Menhiry byly vztyčeny v období neolitu v 5. až 2. tisíciletí př. n. l. Zdejší pravěké kmeny bydlely ve velkých dřevěných domech a zabývali se chovem a zemědělstvím. Vytvářely rozsáhlé kolektivní hrobky, obří stély, dolmeny a řady menhirů. Neolitičtí obyvatelé Bretaně zvládali manévrování s těžkými kameny pomocí kůlů a provazů, což prokázalo mnoho experimentů. Největší menhir u obce Locmariaquer váží 300 tun a tvoří ho 20metrový žulový kámen. Z místního kamene vytesali přes 3000 menhirů a rozestavili je poblíž Carnacu do různých uskupení.
K velkému poškození megalitických řad přispěl mimo jiné sv. Martin z Tours, který ve 4. stol n. l. v rámci svého horlivého christianizačního úsilí, jehož součástí bylo i ničení posvátných pohanských míst, nechal celé kilometry megalitických řad vykácet.
Kompozice menhirů
Řady se táhnou borovými lesy a vřesovišti do dálky skoro osmi kilometrů a jsou pozoruhodným důkazem organizačních schopností dávných obyvatel tohoto kraje.
Místo je rozděleno do několika částí. V každé řadě jsou menhiry uspořádány v sestupném pořadí a každá část navazuje určitým úhlem na předchozí. V průměru kameny váží mezi 1 a 2 tunami, ale mnoho z nich je mnohem těžších. Každá řada končí více či méně viditelným megalitickým ohrazením. Přerušení řad je důsledkem poškození v průběhu staletí včetně výstavby přilehlých budov.
Od západu na východ se nacházejí u obce Carnac řady a uskupení nazvané Le Ménec, Toul-Chignan, Kermario, Le Manio, Kerlescan a Le Petit Ménec u obce La Trinité-sur-Mer.
Řady Le Ménec
Největší seskupení se nachází u vesničky Le Ménec blízko Carnacu, kde je skupina domků obklopena kromlechem tvořeným elipsou z 71 kamenů stojících těsně vedle sebe. Na východ od ohrady v Le Ménec stojí 1099 menhirů uspořádaných do 11 alejí, jež se táhnou v délce 1165 m v pásu širokém 100 m v 11 řadách. Kameny jsou srovnány podle výšky. Nejblíž k ohradě jsou největší, vysoké 3,7 metru, a dál se stále zmenšují, takže na konci měří jenom 0,9 m. Řady kamenů nejsou přímé; opisují mírnou křivku směrem k severovýchodu a končí u další kamenné ohrady ve vzdálenosti více než 0,8 km.
Řady Kermario a Manio
Aleje v Kermariu nejsou tak rozsáhlé, ale obsahují největší kameny. Nejvyšší z těchto megalitů je víc než 7 metrů vysoký. V deseti řadách je zde umístěno 982 menhirů. Také tyto kameny se stejně jako v Le Ménec rychle zmenšují směrem ke konci seskupení o 1,2 km dál, kde jsou v pravém úhlu umístěny tři obrovské balvany.
Při stavbě vodní nádrže Kerloquet v 19. století byla zničena část řad. Nyní rozděluje řady mezi Kermario a Manio. Kerloquet obsahuje 82 menhiry.
Nedaleko odtud se nachází tzv. Quadrilatere du Manio (čtyřúhelník v Maniu), který tvoří několik žulových bloků o výšce jeden metr. Obklopují mohylu. Nachází se zde rovněž Géant du Manio (obr z Mania), který se zdvihá do výšky 6 metrů.
Řady Kerlescan a Le Petit Ménec
Třetí skupina kamenů stojí ještě dál na východ u Kerlescanu. Je to čtvercová ohrada v těsné blízkosti 13 paralelních řad skládajících se z 540 kamenů na ploše 3,5 ha. Na jeho okraji se nachází kromlech ze 39 menhirů. Tato část je ze všech tří nejzachovalejší. A ještě dál východním směrem do lesa se nachází asi 100 kamenů skupiny Le Petit Ménec u obce La Trinité-sur-Mer.
72 fotek, 15.6.2018, 6 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Rennes (bretonsky Roazhon) je město v severozápadní Francii, nejdůležitější město v Bretani a sídlo prefektury departementu Ille-et-Vilaine. Rennes bylo dříve hlavní město Bretaňského knížectví. Rozkládá se na pahorku na soutoku řek Ille a Vilaine.
Rennes je desátá největší francouzská městská oblast s 700 000 obyvateli[1]. Město má více než 64 000 studentů.
Historie
Historie města sahá až do keltské doby kdy existovalo pod jménem Condate (soutok). Založeno bylo galským kmenem nazývající se Redoni. Později bylo Rennes součástí Římského impéria. Od roku 1532 bylo správním střediskem Bretaně. V roce 1720 město vyhořelo.
Město a památky
Střed města se nachází východně od soutoku řek Vilaine a Ille, na náměstí Place de la Opéra. Na západní straně náměstí stojí barokní budova radnice z let 1734 - 43. Naproti radnici stojí budova Opery z let 1832 - 36. Necelých sto metrů severovýchodně se nachází náměstí Parlement de Bretagne s klasicistní budovou bretaňského parlamentu z první pol. 17. st. Jižně od obou náměstí leží náměstí Place de la Republique s hlavní budovou Palais du Commerce z konce 19. st. a počátku 20. st. V budově sídlila řada institucí, od počátku až do současnosti je zde pošta a kavárna La Paix. Severozápadně od náměstí, v blízkosti soutoku řek Vilaine a Ille, stojí renneská katedrála St Pierre. Klasicistní stavba byla dokončena v roce 1844. Vyřezávaný vlámský oltář je z 16. st. Vpravo od katedrály stojí rovněž klasicistní kostel St Sauveur z let 1703 - 68. Severně od katedrály se nachází Place des Lices a Place Ste-Anne s řadou barů, obchodů a prodejnami palačinek. Je to část města, která byla ušetřena požáru na počátku 18. st., a tak zde najdeme úzké uličky a původní hrázděné domy. Západně, směrem k řece, respektive kanálu řeky Ille, se dochovaly zbytky původních městských hradeb a brány Portes Mordelaises z 15. st. Ve východní části centra Rennes pak leží park Parc du Thabor. Při západním vstupu do parku a zahrad, stojí klasicistní klášterní kostel Notre-Dame-en-Saint-Melaine dokončený v 19. st.
43 fotek, 18.6.2018, 1 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Bordeaux (vysl. [bordó] okcit. Bordeu vysl. [burdeu], latinsky Burdigala) je přístavní město na jihozápadě Francie, při ústí řeky Garonny do Atlantického oceánu. Živé obchodní a univerzitní město s bohatou historií je hlavním městem departementu Gironde a regionu Nová Akvitánie. Oblast Bordeaux je jednou z nejznámějších vinařských oblastí na světě s objemem asi 14,5 miliardy EUR. V oblasti je ale i významný průmysl, zejména letecký, technologický a informatický.
Historická část města se starým přístavem byla v červnu 2007 zařazena na seznam světového dědictví UNESCO.
Historie
Ve 3. století př. n. l. zde bylo město Burdigala, sídlo keltského kmene Biturges Vivisci, kteří zde razili zlaté mince. Roku 107 př. n. l. bylo v bitvě u Burdigaly poraženo římské vojsko, které bránilo své spojence Allobrogy, a jeho velitel, konsul Lucius Cassius Longinus v bitvě padl. Kolem roku 60 př. n. l. město ovládli Římané, kteří z přístavu dováželi olovo a cín. Stalo se hlavním městem Římské Akvitánie a vzkvétalo zejména ve 3. stol. Během 5. století bylo několikrát vypleněno a koncem 6. století se stalo sídlem hrabství a arcibiskupství v rámci merovejského království. V 8. století je vyplenili Arabové a po jejich porážce připadlo karolinské říši, muselo se však bránit nájezdům Vikingů a vzpourám Basků.
Město získalo na významu za vévodkyně Eleonory Akvitánské, která se stala francouzskou královnou a roku 1152 se po druhé provdala za Jindřicha Plantageneta, pozdějšího anglického krále. Za krále Eduarda, „Černého prince“ bylo hlavním městem nezávislého vévodství a 1453 bylo opět připojeno k Francii. Roku 1462 dostalo samosprávu a v 16. století k obchodu s vínem přibyl i zámořský obchod s cukrem a s otroky.
Roku 1653 je dobyl král Ludvík XIV. a v 18. století neobyčejně rozkvetlo. Velkolepá náměstí a asi 5 000 budov dnešního Bordeaux pochází z této doby. Baron Haussmann, dříve prefekt v Bordeaux, se inspiroval zdejším urbanismem při velkorysé přestavbě Paříže v 60. letech 19. století. Za Velké francouzské revoluce hráli liberální poslanci za Gironde – girondisté – významnou úlohu, než je radikálové začal pronásledovat. Za Napoleonských válek se začal stavět první kamenný most přes Garonnu, dokončený 1822. Roku 1858 bylo Bordeaux připojeno na dvojí železnici, severní a jižní, které se o dva roky později propojily mostem.
Za války v roce 1870 se sem uchýlila francouzská vláda, stejně jako za obou světových válek, za druhé války se však brzy přestěhovala do Vichy. V Bordeaux vznikla důležitá základna italského a německého ponorkového loďstva, které odtud operovalo v Atlantiku.[1] Po roce 1940 se vyznamenal portugalský konsul v Bordeaux, Aristides de Sousa Mendes, který vydal tisíce portugalských víz uprchlíkům před nacisty. Za války byla oblast Gironde jedním ze středisek odporu, koncem války se však jeho představitelé dohodli s místním velením Wehrmacht, že přístav a most nebudou vyhozeny do povětří, jak zněl Hitlerův rozkaz. Němečtí vojáci tak mohli bez překážek odejít, město však nebylo válkou téměř vůbec poškozeno.
Po válce prošlo město velkými změnami. Přístav byl přeložen blíže k moři, kam mohou vplouvat i kontejnerové lodi a tankery a poblíž vznikla nová rafinerie. Na pravém břehu vznikl nový průmysl (Ford, IBM, Siemens, Aérospatiale aj.), univerzita dostala nový kampus za městem, byly postaveny čtyři nové mosty a kolem města vznikla okružní dálnice. Od 80. let začala rekonstrukce starého města s omezením automobilového provozu a s podporou pěších, cyklistů i zeleně. Roku 1994 vznikl nový plán rozvoje města a od roku 2004 byla obnovena tramvajová doprava.
63 fotek, 18.6.2018, 2 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, krajina, vesnice, zábava
Saint-Émilion je obec ve Francii nedaleko Bordeaux známá především díky svým vinicím. Leží v regionu Akvitánie v departmentu Gironde asi 35 km severovýchodně od Bordeaux. Pro svoji historickou hodnotu je obec od roku 1999 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Dějiny
Historie Saint-Émilionu sahá až do dávných dob. Římané zde založili vinice již v 2. století našeho letopočtu. Ve 4. století pak básník Ausonius, který pocházel z nepříliš vzdálené Burdigaly (nyní Bordeaux), oslavoval zdejší víno ve svých básních. Románské období zde zanechalo celou řadu úchvatných stavebních památek, díky jimž byl Saint-Émilion zapsán na Seznam světového dědictví.
Obec byla pojmenována po mnichu Émilionovi, který se zde v 8. století usadil v poustevně vytesané do skály. A byli to právě jeho řádoví následovníci, kteří ve středověku obnovili staré vinice a začali víno vyrábět a obchodovat s ním.
Víno
Saint-Émilion patří společně s Médokem, Graves a Pomerolem k hlavním oblastem pěstování a výroby červeného vína v regionu Bordeaux. Zdejší oblast je mnohem menší než Médoc a sousedí s Pomerolem. Tak jako v Pomerolu a ostatních apelacích neboli oblastech kontrolovaného původu (AOC, Appellation d'origine contrôlée) na pravém břehu řeky Gironde jsou i zde hlavními druhy vinné révy Merlot a Cabernet Franc, k nimž se řadí poměrně malé plochy Cabernetu Sauvignon, který je naopak hlavním druhem révy v Médoku.
Vína z apelace Saint-Émilion nebyla v roce 1855 zařazena do Bordeauxské klasifikace vín. První formální klasifikace vín v AOC Saint-Émilion se uskutečnila v roce 1955. Na rozdíl od klasifikace vín z roku 1855 bývá pravidelně upravována.
Jediné dvě usedlosti z apelace Saint-Émilion, jejichž vína jsou v současné době klasifikována jako premier grand cru classé A, jsou Château Ausone a Château Cheval Blanc. Následuje 13 usedlostí s víny kategorie premier grand cru classé B a 47 usedlostí zařazených do kategorie grand cru classé. Mimoto se zde nachází značné množství vinic klasifikovaných jako grand cru.
69 fotek, 19.6.2018, 11 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Albi je město na jihu Francie v departementu Tarn a regionu Midi-Pyrénées. Má 48 000 obyvatel. Nachází se na řece Tarn 50 km severozápadně od Toulouse asi ve středu jižní Francie. Je správním městem 6 kantonů, ve kterých se nachází 18 správních obcí.
Historie
První obyvatelé žili v místě dnešního Albi v době bronzové.
Město samo bylo založeno Římany po jejich dobytí Galie v roce 51 př. n. l. jako osada Civitas Albiensium. Archeologické nálezy však dokládají, že se nejednalo o příliš významné antické město.
V roce 1040 dochází ke stavbě Starého mostu (Pont Vieux), který se stal důležitým faktorem ovlivňujícím obchod. Výstavba nových městských čtvrtí dokládá probíhající hospodářskou konjunkturu města. Vedle tržeb z obchodu a daní bylo zdrojem městských příjmů i mýto za použití mostu.
Ve 12. a 13. století si zde Albigenští neboli Kataři zřídili vlastní formu křesťanství, která byla církví i státem tehdejší doby odsouzena jako kacířská a proti albigenským byla vyhlášena křížová výprava, díky níž bylo toto město mezi lety 1209 a 1229 zcela zničeno, celá oblast vydrancována a obyvatelé drasticky pozabíjeni. Jedním z výsledků křížové výpravě bylo i to, že do té doby prakticky nezávislá oblast byla pevně včleněna pod moc francouzských králů.
Na konci 13. století dokončil v Albi biskup Bernard de Castanet budování biskupského Paláce de la Berbie, který svým zevnějškem připomíná vojenskou pevnost. V roce 1282 pak byla započata výstavba podobně mohutné a dojmem pevnosti působící katedrály Sainte-Cécile.
K novému rozvoji města došlo v období Renesance, kdy zde bylo z rostliny “Isatis Tinctoria” vyráběno proslavené barvivo. O rozkvětu města v tomto období dodnes vypovídají krásné a luxusní renesanční měšťanské domy vybudované obchodníky s barvivem.
V roce 1678 bylo v Albi zřízeno arcibiskupství.
Město si dodnes zachovalo pozdějšími zásahy dosti nepoškozený charakter historického města, jemuž jako hlavní stavební materiál významně dominuje režné cihelné zdivo, typické pro celou historickou provincii Languedoc.
Katedrála Sainte-Cécile
Výstavba katedrály započala roku 1282 a byla dokončena roku 1482. Je vybudována z cihel a zvenčí působí dojmem nepřístupné, jednolitě utvářené vojenské pevnosti. Zdi katedrály jsou 6 metrů široké. Jedná se o nejmohutnější stavbu z pálených cihel na světě.
V letech 1515 – 1540 byla ke katedrále přistavěna 78 m vysoká věž zvaná Baldaquin.
Interiér katedrály je tvořen pouze jedinou lodí a je bohatě vyzdoben freskami italských raně renesančních umělců, z nichž vyniká obzvláště freska Posledního soudu z 15. století.
Nádheru interiéru výrazně dotváří také filigránsky tvořená chórová přepážka ve stylu Flamboyantní gotiky. Kromě gotického ornamentu ji zdobí také přes 200 polychromovaných soch vytesaných příslušníky burgundsky orientované dílny z Cluny. Varhany byly postaveny mezi roky 1734 a 1736.
Pevnostní charakter katedrály odpovídá nejen místnímu pojetí gotické architektury, které je bylo odlišné od „závazné“ podoby gotické architektury budované v Île-de-France, ale je také jasnou deklarací pevnosti a neochvějnosti katolické církve, jako reakce na potlačené Albigenské kacířství.
Palais de la Berbie
Starší než papežský palác v Avignonu je biskupský Palais de la Berbie. Představuje jednu z nejstarších a nejlépe dochovaných hradních staveb ve Francii. Velkolepá pevnost byla dokončena před koncem 13. století. Jméno paláce pochází z okcitánského slova „Bisbia“, které znamená „biskupský palác“.
Pont Vieux
Starý most (Pont Vieux) je používán ještě ticíc let po svém vzniku. Byl vybudován z kamene v roce 1035, je nesen osmi mostními oblouky a měří 151m. Ve 14. století byl most opevněn a doplněn padacím mostem.
Lycée Lapérouse
V Albi sídlí také elitní škola Lycée Lapérouse. Gymnázium s 650 studenty sídlí ve starém klášteře. Pyšní se například několika literárními odděleními nebo hudebním oddělením vybaveným množstvím špičkových hudebních nástrojů.
Musée Toulouse-Lautrec
V bývalém biskupském paláci je umístěno Museum Henriho de Toulouse-Lautrec, které obsahuje nejrozsáhlejší sbírku prací tohoto francouzského malíře a rodáka z Albi. Vedle jeho prací je v muzeu vystaveno také množství děl Edgara Degase, Augusta Rodina a dalších významných umělců.
51 fotek, 19.6.2018, 4 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Toulouse (okcitánsky Tolosa) je město v jihozápadní Francii na řece Garonně, 580 km jižně od Paříže. Aglomerace Toulouse s 1 117 000 obyvateli tvoří jednu z nejrychleji rostoucích aglomerací v Evropě a čtvrtou největší ve Francii.
Toulouse je jedno z hlavních evropských center leteckého a kosmického průmyslu. Nachází se zde ústředí společnosti Airbus, navigačního systému Galileo, satelitního systému SPOT, nebo vesmírné centrum pod záštitou CNES (francouzsky Centre National d'Études Spatiales, Národní středisko pro kosmický výzkum), jež je největším evropským kosmickým centrem.[1] Místní univerzita patří mezi nejstarší v Evropě (založena r. 1229) a s 97 000 studenty jde o třetí největší univerzitu ve Francii po Paříži a Lyonu.
Do roku 1790 bylo Toulouse střediskem provincie Languedoc, dnes se jedná o hlavní město regionu Okcitánie, druhého nejrozlehlejšího regionu kontinentální Francie. Je také správním střediskem departementu Haute-Garonne.
Historie
Toulouse bylo založeno kolem roku 300 př. n. l. jako významné centrum galských kmenů, jmenovitě Volků Tectosagů. Bylo několikrát dobyto Římany, známý je zejména případ konzula Quinta Servilia Caepiona Staršího, naleznuvšího v Tolose obrovský galský poklad, který během přepravy beze stopy zmizel (krádež Toloského zlata). Později se rozšířilo podezření, že jej ukradl sám konzul a ačkoli se nic neprokázalo, rod Caepionů byl nesmírně bohatý až po posledního dědice, Caesarova vraha Bruta. Tolosa se již před Caesarovým záborem Galie stala součástí římského světa, později byla centrem významného hrabství (postava hraběte toulouského je známa z filmové série Angelika) a jeho představitelé se podíleli na první křížové výpravě (Raimund z Toulouse). Po rozšíření učení valdenských a tažení proti albigenským bylo Toulouse dobyto severofrancouzskými rytíři a připojeno k doméně francouzských králů. Svůj význam si udrželo až do přelomu 18. a 19. století, kdy začalo postupně upadat do regionálního průměru. Městu se dokonce naprosto vyhnula průmyslová revoluce. Ve 20. století se sem však vláda rozhodla přemístit vojenský a letecký průmysl, což dokázalo oblast opět probudit. Ironií osudu je, že největší problém Toulouse (nulový průmysl) se nakonec obrátil ve výhodu – město bylo ušetřeno škod na životním prostředí a složité sociální a ekonomické restrukturalizace, která trápí mnoho severně položených průmyslových měst.
Rozmach leteckého průmyslu a stěhování lidí z průmyslových center do slunnějších částí země měl za následek zdvojnásobení populace města v letech 1960 až 2000 (samotná Francie přitom zaznamenala nárůst pouze 30 %). Díky perspektivním odvětví biotechnologie a aerokosmonautiky je nárůst očekáván i v nejbližších letech. Toulouse si tak postupně získává zpět svůj status velkoměsta, ale čelí i podstatným problémům, jako je nedostatek ubytovacích prostor pro přistěhovalce, přetížená doprava, nebo nedostačující infrastruktura města.
87 fotek, 19.6.2018, 12 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, města, zábava
Carcassonne patří k nejzachovalejším středověkým pevnostním městům v celé Evropě, proto bylo roku 1997 zařazeno na seznam kulturních památek organizace UNESCO. Nachází se na jihu Francie v departementu Aude a regionu Languedoc-Roussillon, asi 70 km severozápadně od Perpignanu.
Počátky a doba rozkvětu
V 6. století př. n. l. se na malém návrší nad říčkou Aude usadili iberští Keltové. Jejich nadvláda neměla dlouhého trvání, protože již o tři století později se na tomto strategickém místě usadil jiný keltský kmen (fr. Les Volces-Tectosages) a založil zde galské oppidum. Toto oppidum bylo nazýváno později Římany Colonia Julia Carcaso.
Roku 122 dobyli tuto oblast Římané a opevnění někdejšího oppida vylepšili. Stěhování národů je přimělo k tomu, aby v úpravách pokračovali, ve 3. století okruh hradeb zesílili a přistavěli několik věží. Podstatná část tohoto opevnění se zachovala do dnešní doby a tvoří vnitřní prstenec hradeb. Okruh sestává z třiceti věží galsko-římského typu s velkými okny, aby byl usnadněn boj oštěpy.
Římané ovládali region okolo Carcassonne až do poloviny 5. století, poté padlo město do rukou západních Gótů. Hradní město zůstalo v jejich rukou až do roku 725 přesto, že se je Chlodvík I. pokoušel v roce 509 neúspěšně dobýt. V 8. století město obsadili Arabové, ale franský král Pipin Krátký je s pomocí západogótských kmenů roku 759 zapudil a Carcassonne se stalo franským lénem. Po smrti Karla Velikého se začalo s dělením Franské říše. Město připadlo rodu Trencavelů za jejichž vlády (1082 – 1209) dosáhlo nebývalého rozkvětu. Hrabě z Trencavelu nechal postavit na nejvyšším místě pahorku uprostřed hradního města opevněný zámek. Od zbytku opevnění byl oddělen suchým příkopem a chráněn pěti věžemi. Přístupu brání dvě padací mříže a okovaná brána, kterou musely kvůli znemožnění zrady obsluhovat alespoň dvě osoby.
Křížová výprava
V dobách tohoto nebývalého rozkvětu se v okolí rozšířilo katarské hnutí (Albigenští). Carcassonnský vikomt Raymond Roger Trencavel, (1185 - 1209) na svém panství tuto heresi trpěl a dokonce i ochraňoval. Avšak papež Inocenc III. rozhodl v roce 1208 o křížové výpravě proti albigenským a město začalo obléhat vojsko severofrancouzských rytířů pod vedením Simona IV. z Montfortu. Carcassonne, jehož opevnění bylo z velké části přes 1000 let staré, po 15 dnech padlo. Současně bylo dobyto sousední město Béziers, které rovněž patřilo k vlastnictví Raymonda Rogera Trencavela. Obyvatelstvo obou měst bylo kompletně zmasakrováno (20 000 obětí) a Simon z Montfortu kraj obdržel jako své léno.
Zkáza a následná obnova
V následujících letech se o Carcassonne často bojovalo, trencavelští se je neustále snažili získat zpátky. Následkem toho bylo hospodářství regionu silně poškozeno a období kulturního rozkvětu vzalo za své. Konečně roku 1240 připadlo s konečnou platností francouzskému králi, který nechal celé okolí srovnat se zemí. Tímto se stalo Carcassonne základním prvkem obranného systému Francie na jeho jižní hranici s Aragonem. Začleněním do oblasti královského vlivu se město začalo rychle rozvíjet a během následujících dvou století získalo svoji současnou podobu. Roku 1262 vznikl na levém břehu řeky nový městys – La Bastide Saint-Louis. Zde se naplno rozvíjelo hospodářství a obchod, kdežto staré město sloužilo jako královská pevnost. Pomalu chátrající zeď byla zesílena a zajištěna druhou vnější hradbou a město získalo pověst nedobytnosti. Eduard z Woodstocku, Černý princ město roku 1355 obléhal, ale protože si byl vědom nesmyslnosti svého počínání, nechal alespoň zapálit spodní město a s nepořízenou odtáhl. La Bastile však bylo okamžitě opraveno.
Konec pevnost
Po pyrenejském míru roku 1659 byl k francouzské říši připojen Roussillon a Carcassonne jako hraniční město ztratilo na významu. S nástupem nových válečných technik už nemělo smysl do hradního města investovat, a tak se opevnění pomalu rozpadalo.
V 18. století z něj byla už jenom zchudlá čtvrť, které hrozilo stržení, zatímco takzvané spodní město se dále rozrůstalo. Teprve architekt Viollet-le-Duc se spolu se spisovatelem Prosperem Mériméeem postaral o rozsáhlou rekonstrukci a zachránil město i pro další generace obdivovatelů.

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.