Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vytvořte ze svých alb pexeso

Ideální jako dárek nebo jen tak pro sebe na památku.
Levně, rychle, jednoduše.



reklama

122 fotek, jaro 2011, 42 zobrazení, 107 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
V době Karla IV. konečně litoměřický hrad vstupuje i do písemných pramenů. 7. května 1359 vydává císař v Praze Litoměřickým listinu. V ní císař povoluje kmetům a konšelům města Litoměřic, aby na hoře zvané Radobýl a na okolních stráních zakládali vinohrady. Tyto stráně mají rozměřit a část z nich rozdat či prodat. Kdo na nich založí vinohrad, má být na deset let osvobozen od všech berní, šosů, desátků a jiných poplatků, po uplynutí deseti let má odvádět na litoměřický hrad každý desátý sud vína jako desátek s vlastním povozem, kdykoliv ho o to požádá purkrabí nebo jeho zřízenci atd. V této listině nazývá hrad „vnser haus zu Leutmericz“ („naším domem v Litoměřicích“). Ještě téhož roku imperátor zavítal v září do Litoměřic a svou návštěvu zopakoval v prosinci 1369.
Zatímco tyto zmínky pramenů jsou ohledně litoměřického hradu značně neurčité, tak zajímavějším je německy koncipovaný list Karlova syna Václava IV., vystavený v Praze 2. května 1387. V něm tento český a římský král dává bratřím Kunatu Kaplířovi ze Sulevic, svému mincmistru a radovi a jeho bratřím Janu a Jiřímu i jejich dědicům v léno hrad v Litoměřicích se všemi právy a požitky a vyhrazuje si, aby byl jemu a budoucím českým králům otevřen. Z této listiny se rovněž dovídáme, že tamní hrad byl zchátralý, Sulevičtí mají na své náklady opravit opevnění, palác a stavení [hradu] v Litoměřicích („vestung, hausung und wonung zu Luthomericz“) a rovněž je tu zmínka i o hradním příkopu („graben“). To však již hrad pomalu přestával sloužit svému účelu. Jak již víme, tak sice ještě Václav IV. pověřil bratry Kaplíře ze Sulevic, aby jej opravili, ale zároveň městu postoupil hospodářský dvůr, který hradu poskytoval zázemí. Vladislav II. Jagellonský (1471-1516) potom postoupil městu celý hrad, aby jej využívalo podle svých potřeb , s tím ovšem, že vytvoří prostor, kde může být skladováno víno z královských vinic. Vladislavova listina byla vydána 11. listopadu 1499 a stav, v jakém se hrad nacházel, jasně vyjadřují slova, že král Litoměřicím podstupuje „v témž městě zámek [=hrad] náš pustý“ a na jiném místě dokumentu „ten hrad pustý k jich obecní potřebě“. V letech 1505-1513 Litoměřičtí radikálně přestavěli městské opevnění a nejspíše tehdy byl hrad definitivně začleněn do městského opevnění.
Prostory hradu pak sloužily ke skladovacím účelům a poté i jako pivovar; hrad tak byl „degradován“ jen na hospodářský dvůr, náležející k dvoru v Keblicích (ten byl centrem správy litoměřických venkovských statků od 13. století). Během novověku byly hradní budovy v horším případě zcela demolovány, v lepším přestavovány. Velmi jim uškodil nejen zub času, ale i ohnivý kohout, který hrad navštívil dvakráte, a to 11. ledna 1665 a 4. března 1685. Stopy těchto požárů byly v paláci vidět až do současného zaomítnutí zdiva. Město pak opravilo jen hospodářské budovy, palác zůstal v ruinách. Poslední velké úpravy pocházejí z doby klasicismu, kdy byl velký palác adaptován pro účely pivovaru. Ponecháváme přitom stranou obě poslední úpravy, z nichž zejména ta ze závěru komunistického období zanechala na tváři hradu nesmazatelné jizvy. Pravdou ovšem je, že právě tehdy byla nově vybudována vysoká střecha paláce, která se stala nepřehlédnutelným prvkem siluety města s nepochybnými vysokými estetickými měřítky.
Od 15. století hrad přestal sloužit svému původnímu účelu. Král Václav IV. postoupil hospodářský dvůr, který hradu poskytoval zázemí, městu a Vladislav II. Jagellonský (1471-1516) potom listinou z 11. listopadu 1499 Litoměřickým postoupil hrad celý, s podmínkou, že zde může být skladováno víno z královských vinic.
Později byly prostory hradu využívány už jen ke skladovacím a výrobním účelům, jež zřejmě hradní palác zachránily před celkovým zánikem. V 17. století bylo zejména sklepení hradu či jeho areálu, jenž sloužil jako poplužní dvůr, využíváno ke skladování vína, jak to alespoň vyplývá ze soupisu škod po třicetileté válce. Tak například v písemnostech z roku 1659 se uvádí, že v roce 1631 bylo „z hradu obecního“ vzato 80 sudů vína pro saského kurfiřta. Co nepoškodila třicetiletá válka, to poničily dva požáry ve dnech 11. ledna 1665 a 4. března 1685.
Nová etapa existence hradu přišla ve 2. polovině 18. století, a to v souvislosti s havarijním stavem pivovaru v Pokraticích, jenž patřil městu a byl spravován hospodářským dvorem v Keblicích. Tam mělo město Litoměřice, jako vlastník řady pozemků i vesnic ve svém okolí, centrum správy venkovských statků již od 13. století. Stav pivovaru v Pokraticích vyvolal potřebu hledat jiné řešení a volba padla na adaptaci prostor někdejšího královského hradu. V hradním paláci pak byla v období od října 1786 do prosince 1787 zřízena sladovna, v sousední přístavbě od západu pak varna a skladovací prostory (špýchar, v 70. letech 20. století také hasiči). Prostory pro potřeby pivovaru byly postupně upravovány téměř do konce 19. století. Hradní areál sloužil zřejmě jako sladovna či sklad sladu ještě ve 30. letech 20. století.Zde je nutno poznamenat, že v Litoměřicích byly pivovary dva. Jeden patřil městu (obci) a stál v Pokraticích, druhý měšťanům s právem vařit pivo, kteří kolem roku 1720 vytvořili společnost „právovárečné měšťanstvo“ a začali vařit pivo společně. Za tím účelem v domovním bloku jižně od hradu vznikl a dodnes se nachází areál měšťanského pivovaru (Tyršovo náměstí) se sladovnou (dnes restaurace Budvarka). Nástupcem městského pivovaru se v roce 1860 stal nově vzniklý akciový Labskozámecký pivovar (později Mrazírny), jemuž město v roce 1858 pronajalo licenci k vaření piva. Následně (r. 1862) město pronajalo sladovnu a varnu v hradním areálu měšťanskému pivovaru. Později se zde vystřídalo několik jiných nájemců. Po druhé světové válce nastala doba hledání nového využití hradu. Počátkem 50. let bylo uvažováno o zřízení pionýrského domu a od konce 60. let – po ustoupení od výstavby v Jiráskových sadech – pak o vybudování kulturního domu. V palácové budově měly být situovány hlavní prostory a na místě pivovarské varny (špýchar, později hasičská zbrojnice) měl být postaven objekt s provozním zázemím.
Zpracováním projektu byl pověřen Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO) v Praze a v roce 1971 byl proveden průlomový stavebně historický průzkum, doplněný v roce 1983. Jejich autor PhDr. Ing. Jan Muk rozpoznal do té doby přehlížené hodnoty hradního paláce a odkryl též hradní kapli, jež byla skrytá pod klasicistními úpravami. Zpracoval také kresebnou rekonstrukci hradní kaple, vstupního portálu, hlavních průčelí atd. Navrhl také novou střechu paláce, jejíž tvar vychází z analogií gotických staveb v Čechách i na Slovensku. Podle tohoto návrhu byl také vypracován projekt a v roce 1987 byla střecha provedena firmou Armabeton Praha.
V té době také probíhalo též statické zajištění objektu, spočívající zejména v tehdy celostátně módní injektáži jinak silných zdí cementovou maltou, nastříkávání některých kleneb betonem a housenkovým spárováním historického zdiva. To byl vlastně první z kroků, jenž zahájil nenávratné zahlazování historických stop. Na jaře 1971 také byla snesena sedlová polovalbová střecha a nahrazena nízkou provizorní střechou z ocelových příhradových nosníků.Pro využití hradu jako kulturního domu bylo zpracováno několik variant. Obrat nastal na přelomu 70. a 80. let, kdy investorství převzal od města tehdejší odbor kultury Okresního národního výboru v Litoměřicích. Prioritou se stala výstavba nového kulturního domu na místě někdejší varny a špýcharu. Projekt vypracoval Stavoprojekt Liberec (Ing. arch. Švancar), přičemž vlastnímu hradu byla ponechána vedlejší role. Stavba kulturního domu byla dokončena v roce 1991. Aby hrad tvořil „důstojnou kulisu“ k novostavbě kulturního domu, bylo přikročeno ke „kultivaci“ fasád, což byl další, nikoli však poslední, krok v zahlazování historických stop. Například některá původní gotická ostění byla nahrazena novými pískovcovými, jiná byla zakryta celoplošnou omítkou. Současně byla vybourána část klasicistních konstrukcí v interiéru. Nicméně díky solidní střeše byl hrad připraven přečkat bez dalších zásahů několik desetiletí. Na počátku 90. let 20. století přichází Galerie výtvarných umění v Litoměřicích s myšlenkou využití hradu k výstavním účelům. Mělo zde být vytvořeno pracovní, vzdělávací a setkávací středisko pro výtvarné umělce Euroregionu Labe/Elbe a regionální galerie moderního umění. Studie z r.1995 řešila také odbourání části čp. 267 zvaný „Hrádek“, tak aby bylo odhaleno celé jižní průčelí hradu, avšak další stupně projektových příprav již tuto problematiku neřešily. Další etapy projektu probíhaly v letech 1997 – 2000, kdy byl zpracován projekt a vydáno stavební povolení. Projektovou dokumentaci mezinárodního výtvarného centra, k jehož realizaci z ekonomických důvodů nakonec nedošlo, zpracovával Projektový ateliér Ing. arch. Antošová, Ing. arch. Jarkovský – SÚRPMO Litoměřice.
Město Litoměřice připravilo v roce 2006 jako vlastník areálu hradu projekt jeho využití jako multifunkčního centra se zaměřením na prezentaci historie a současnosti českého vinařství a posílení turistického ruchu v regionu. V této souvislosti zde v roce 2007 provedli nový stavebně historický průzkum PhDr. František Gabriel s Mgr. Ivanem Peřinou, kteří doplnili starší poznatky J. Muka o nová pozorování v paláci a zcela nově zhodnotili přilehlou budovu čp. 68. Z jejich podnětu bylo provedeno i fotogrammetrické zaměření vnitřních stěn paláce a jeho jižního průčelí (Ing. P. Hlavenka s Ing. J. Vidmanem).

zdroj: http://www.hradlitomerice.cz/historie/
92 fotek, prosinec 2005 až srpen 2017, 39 zobrazení, 95 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Počátky litoměřického hradu jsou neobyčejně spletité a cesta k jeho podobě, tak jak ji známe dnes, byla zdlouhavá, plná proměn. Za pomoci různých vědních disciplín - historie, stavební historie a archeologie - poznáváme alespoň některé momenty jeho historie, jeho podobu a životní styl obyvatel. Hrad sestával z paláce a hospodářských budov a byl chráněn samostatnými hradbami. Dnes z budov areálu známe již jen palác, který sám je označován jako „hrad“.
Na počátku bylo raně středověké hradiště na Dómském vrchu založené v 1. polovině 10. století, centrum přemyslovské správy zdejšího regionu, jedna z nejvýznamnějších pevností v zemi a sídlo kastelána. Jeho úlohu postupně přebíralo město Litoměřice, vznikající v 1. třetině 13. století kolem dnešního náměstí. Osídlení na Dómském vrchu se po roce 1250 proměnilo v novou městskou lokaci Přemysla Otakara II., v jejímž jihozápadním rohu vzniká hrad. Asi snad nebyl ani dostavěn, když toto město, jemuž silně konkurovaly příliš blízké Litoměřice, zaniklo a s ním i blízký hrad. Protože jej však bylo potřeba, jako centra královské moci a reprezentace, vzniká za Václava II. (1283-1305) nový hrad při severozápadním rohu litoměřického opevnění. Tehdy bylo dnešní město menší (jeho severní hranice probíhala dnešní ulicí Okružní) a patrně zcela zastavěné. Protože pro hrad nebylo místo uvnitř, byl postaven vně hradeb a teprve mnohem později, při rozšiřování Litoměřic ve 2. polovině 14. století byl zapojen do městského organismu a tvořil samostatnou pevnost při jihovýchodním opevnění (zatím přesně nevíme, zda byl připojen k městským hradbách či stál samostatně před městskou fortifikací).
Z původního hradu známe pouze základ západní stěny stavby, o které nedokážeme říci, jak vlastně vypadala, a odpadní jámu s keramickými a skleněnými nádobami importovanými ze Saska. Král Václav II. hrad nikdy nedostavěl a je otázkou, zda mu jeho záměr překazila jeho smrt nebo jiný důvod. Stavby se zúčastnil nejspíše i litoměřický purkrabí, kterým za Václavových časů byl Albrecht z Frýdlantu. Podle jeho písemného svědectví, pořízeného v Liběšicích 9. dubna 1314, král Václav II. v Litoměřicích pobýval a že tehdy byl z jeho milosti purkrabím „annis pluribus“ (drahně let). Kromě vyřizování úředních záležitostí (mj. obchod po Labi, právo skladu obilí), tu nejspíše král dohlížel na postup stavebních prací na hradě.
Na dokončení musel hrad počkat až na Jana Lucemburského (1310-1346), krále, který v našich dějinách dlouho neměl příliš dobrou pověst, ale který slávu českých zemí rozšířil při svých rytířských toulkách po celé Evropě. Král Jan v okolí Litoměřic nechal před rokem 1320 založit malebný Kamýk a impozantní Střekov a nejspíše v tomto období vystavěl také litoměřický hrad, z něhož dnes známe pouze torzo. Hrad měl pravoúhlý půdorys a oba rohy na severní straně zpevňovaly vysoké válcové věže. Ty již zdálky příchozímu ukazovaly, kdo je ve městě pánem, a zároveň tvořily silné obranné body na této velmi zranitelné straně Litoměřic. Mezi věžemi byla v hradbě umístěna brána vybavená železným hřebenem - zvedací mříží. Vzhledem k tomu, že zde nebyl padací most, můžeme předpokládat parkán obíhající kolem hradu a před ním příkop, zesilující obrannou složku pevnosti. Jižní stranu areálu hradu neznáme, protože byla zničena novostavbou stavbou měšťanského pivovaru a jeho sklepů na Tyršové náměstí. Zato však archeologický výzkum odkryl základy paláce, který se připojoval k západní hradební zdi a měl na straně do nádvoří arkády.
Ve 2. polovině 14. století došlo k výraznému rozšíření hradu, a to o palác, který byl přistavěn před západní hradební zeď do někdejšího parkánu a který dodnes zůstává nejvýraznějším pozůstatkem hradu. Sice přesně nevíme, zda jej postavil Janův syn Karel IV. (1346-1378) nebo až jeho nástupce Václav IV. (1378-1419), ale předběžně se zdá, že jej mohl začít budovat Karel IV. a dostavět jeho syn Václav. Co však můžeme říci s jistotou je, že patřil ke špičkovým světským stavbám své doby. Dnes z něj zůstal dochován pouze pozdějšími úpravami poškozený obvodový skelet, ale i tak dokážeme rekonstruovat jeho skladbu a podobu. Do paláce se vcházelo od nádvoří, neobyčejně výtvarně působivým portálem, s bohatou profilací a postranními fiálami. Jeho nejbližší analogie nacházíme pouze na význačných sakrálních stavbách svojí doby. Přízemí hradu obsahovalo kromě obytné prostory s krbem řadu dalších místností, které dokážeme jen stěží určit. Nacházela se však zde i kaple, jejíž miniaturní presbytář stavitel umístil do východní obvodové zdi paláce. Dodnes je z něj překvapivě intaktně dochována levá část i s klenbou, sanktuarium a torzo okna. Z přízemí byl vstup do nedochovaných sklepů, sloužících především ke skladovacím účelům. Po točitém schodišti umístěném v jižním průčelí se také mohlo vystoupat do prvního patra, které bylo určeno majitelům hradu, královské rodině. Při obou kratších průčelích nacházíme soukromé byty, mezi nimi pak audienční a reprezentační prostory. Místnosti pro denní pobyt byly vybaveny krby, poskytujícími teplo, a prevety, záchody, které byly vysunuty vně zdi jako arkýře. Zatímco severní stranu osvětlovala jednoduchá okna, jižní stěna se otevírala rozměrnými okny, kamenicky neobyčejně precizně modelovanými, vybavenými sedátky.

zdroj: http://www.hradlitomerice.cz/historie/
120 fotek, prosinec 2004 až srpen 2017, 76 zobrazení, 179 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Městské opevnění v Litoměřicích
Opevnění původního raně středověkého města dokládají listiny z let 1257 a 1262. Vycházelo od městského hradu k dominikánskému klášteru (dnes Oblastní archiv) a podél hrany údolí Pokratického potoka dále k dnešnímu divadlu, odtud napříč ke kostelu Všech svatých, za starou radnicí k minoritskému klášteru (zůstal mimo jejich obvod) a podél dnešní ulice Na valech zpět ke hradu. Hrad, farní kostel i oba kláštery opevnění zesilovaly. Sestávalo z ? hlavní hradby (7–9 m vysoké a 1,8 m široké) s kulatými baštami (jedna snad zachována východně od paláce hradu) a parkánové zdi 3–4 m vysoké, sledující hlavní zeď v úsecích mimo údolí Pokratického potoka ve vzdálenosti 18 m. Brány byly zřejmě tři: Michalská (ve stejnojmenné ulici), u děkanského kostela a snad i u hradu.
Kolem roku 1350 byly při rozšíření města postaveny nové hradby: mezi hradem a dnešním divadlem nahradily původní opevnění, dále pokračovaly podél hrany údolí potoka ke kostelu Panny Marie (dnes jesuitský), svatého Vavřince a obloukem na konec nové Dlouhé ulice. Odtud zpět k minoritskému klášteru, který se konečně ocitl v jejich obvodu, a ke hradu. Nová hlavní zeď měla nejméně 11 hranolových, zčásti dovnitř otevřených věží, po celém obvodě ji sledoval parkán. Do města se vstupovalo pěti branami: kromě původních Michalské a hradní vznikly Mostecká (na konci Jesuitské ulice), Dlouhá (ve východním vrcholu opevnění) a Nová (v Novobranské ulici). Opevnění se dále upravovalo celé 14. a 15. století, od roku 1513 se stavěl nový parkán s kulatými baštami a vnějšími branami.
Války v 17. a 18. století ukázaly nedostatečnost gotických hradeb. Jednotliví dobyvatelé je proto doplňovali novými hliněnými náspy a bastiony, které byly opět likvidovány. Začal rovněž proces postupného zabírání věží a bašt k neobranným funkcím (zejména dominikánský Lusthaus, tzv. Hvězdárna). Poslední pokusy o zdokonalení opevnění proběhly ještě za napoleonských válek, kdy však obranu přístupu do Čech podél Labe převzala nová terezínská pevnost.
Roku 1806 byl do parkánu u Dlouhé brány vestavěn krajský soud, sousední kulatá bašta sloužila od té doby jako vězeňská kaple. Parkány se postupně upravovaly na sady a zahrady, nebo je zaplňovala dvorní křídla přilehlých domů. V letech 1823–66 zanikly všechny brány.
Při prorážení nové trasy polabské železniční trati v 50. letech 20. století byly odhaleny hradby kolem kláštera kapucínů (soud byl zbořen již roku 1951). To bylo impulsem k jejich obnově, která se postupně v 60.–90. letech rozšířila na celý jejich obvod. Negativním zásahem byla demolice parkánových hradeb při stavbě domu kultury. Jinak se podařilo vytvořit působivé průchozí parkánové terasy nad údolím Pokratického potoka a zapojit do života města většinu zachovalých věží a bašt.

zdroj: http://www.hrady.cz/index.php?OID=6645&PARAM=11&tid=20509&pos=450
50 fotek, červen 2007 až srpen 2017, 53 zobrazení, 143 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
66 fotek, prosinec 2005 až srpen 2017, 53 zobrazení, 118 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
76 fotek, březen 2008 až srpen 2017, 42 zobrazení, 94 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
69 fotek, červen 2004 až srpen 2017, 40 zobrazení, 97 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Stará radnice, Mírové náměstí 40, čp. 171
Základem je budova gotické radnice, poprvé doložené roku 1397. Zbytky jsou zachovány v obloucích podloubí.Po požáru města r. 1537 byla vážně poškozena. V letech 1537-39 byla mistrem Pavlem a po jeho smrti mistrem Jiřím přestavěna v renesančním slohu. V roce 1662 byly sníženy střechy. Na severním rohu radnice je umístěna na pilíři kopie renesanční,nejstarší exteriérové plastiky ve městě (r.1539), tzv. Rolanda v podobě divého muže s kyjem, jako symbolu obchodu a trhu. Ve spodní části pilíře je upevněn železný tzv. český loket - stará délková míra. V podloubí jsou umístěny 2 erby z Dlouhé brány - říšský a městský z doby před rokem 1409. Na jižním průčelí jsou patrné zbytky pranýře. Pozoruhodné je též vnitřní schodiště a dřevem vykládaná zasedací síň městské rady z roku 1542, zdobená vyřezávanými reliéfy českých panovníků i měšťanů. V roce 1547, v době stavovského povstání zde pobýval král Ferdinand I.. Jako radnice stavba sloužila až do roku 1839.
Na místě dvou starších domů postavil v letech 1537–9 mistr Pavel jednu z prvních renesančních radnic v Čechách. Úpravy po požárech, 1852 puristická oprava J. Krannera. Budova radnice je nejstarší renesanční stavbou ve městě. Na pilíři při severním nároží stojí kopie sochy Rolanda (originál je v muzeu). Ve spodní části pilíře je upevněn český loket - stará délková míra (asi 59cm). Na oblouku podloubí z Dlouhé ulice je zazděn zbytek pranýře, který býval do r. 1762 na prostředním pilíři. V r. 1916 se část západní fronty zřítila a radnice byla rekonstruována. V budově je dnes expozice vlastivědného? muzea. V interieru nalezneme kamenné renesanční schodiště a síň s původním kazetovým stropem a dřevěným obložením.
Původní radnice vznikla na konci 14. století a ve své hmotě zahrnula i kamenná jádra dvou měšťanských domů ze 13. století. Radnice byla vystavena z hladce opracovaných kvádru ve stylu vrcholné gotiky, kvádry této stavby dosahují až do druhého patra dnešní budovy. Při velkém požáru města v roce 1537 byla poškozena i budova radnice. Město se nespokojilo s pouhou opravou, ale přikročilo k velkorysé novostavbě, zahrnující i sousední parcelu na náměstí. Soudobými prameny je za stavitele této budovy označován nějaký mistr Pavel, po jeho smrti ji dokončil jiný mistr jménem Jiří. Budova radnice byla první renesanční stavbou v měšťanském prostředí v rámci severních Čech. Průčelí radnice původně zřejmě s bíločerveným sgrafitem završily vysoké renesanční štíty, na nichž jsou patrny vlivy saské (volutové z náměstí) a italské (obloučkové z Dlouhé ulice) renesance. Z podloubí, klenutého původně křížovými klenbami, vedl do radnice nový gotickorenesanční portál, který ústil do přízemí zvýšené haly s jedinečným vnitřním schodištěm na krakorcích a reliéfní výzdobou, datovanou letopočtem 1538 na parapetu podesty. Dokončení celé stavby datuje letopočet 1539 na severním pilíři, zdobeném městským znakem a medailóny s reliéfními bustami měšťanů a měšťanek (s nimiž se setkáváme také ve výzdobě schodiště), především však sochou tzv. Rollanda v podobě divého muže s kyjem a štítem (plastika byla v r. 1978 nahrazena kopií, originál je umístěn v stálé expozici muzea). V dolní části pilíře je po pravé straně umístěn železný „loket“, tj. stará délková míra pro potřeby místního trhu. mezi nejzajímavějš?í části interiéru patří kamenné renesanční schodiště na konzolách a zasedací síň městské rady s kazetovým stropem a dřevěným obložením stěn z roku 1541, zakončenými 14 medailony (v nich jsou znázorněni tehdejší představitelé? města a někteří čeští králové).Prv?ní větší renovace budovy byla podniknuta už v roce 1662, kdy byly sníženy střechy, každý z jejich hřebenů byl opatřen věžičkou a byly opraveny štíty, k opravám objektu došlo také v roce 1672 a 1748. Objekt i přes opravy postupně chátral, a proto v roce 1839 byly městské úřady přesunuty do tzv. Kalicha a radnice zůstala 12 let prázdná. K jejímu citlivému zrestaurování? pro účely krajského soudu došlo až v letech 1852-1853. Architekt Jan Kranner respektoval renesanční ráz objektu, byly odstraněny barokní věžičky.
112 fotek, červen 2004 až srpen 2017, 67 zobrazení, 189 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Litoměřické náměstí tvoří jádro města již od počátků 1. třetiny 13. století za Přemysla Otakara I. Má nepravidelný obdélníkový tvar o rozměrech 75-90 × 180-195 m a je značně rozsáhlé, cca 2 ha. Dokládá tak význam města ve středověku, kdy náměstí sloužilo jako hlavní tržiště. Původní koryto s vodou bylo v r. 1541 nahrazeno dřevěným potrubím a byla postavena horní dřevěná kašna, zřejmě v témže roce pak i dolní kamenná kašna. V letech 1839-59 bylo vydlážděno celé náměstí a město. V roce 1856, po velké epidemii cholery, byla vybudována kanalizační síť.Většina domů na náměstí je v jádře gotická. Uvnitř a na fasádách lze ale vidět projevy všech stavebních slohů od gotiky až po 20. století.

zdroj: https://www.litomerice-info.cz/cz/1845.mirove-namesti/
128 fotek, srpen 2009 až březen 2011, 51 zobrazení, 171 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Kostel Všech svatých v Litoměřicích se nachází v centru města na nároží Dlouhé a Jezuitské ulice v jihovýchodním koutu Mírového náměstí naproti Staré radnici. Výraznou dominantou stavby je věž vysoká 54 metrů s ochozem a věžními hodinami.
První písemné zmínky o něm pocházejí u roku 1235, z doby, kdy byl kostel z počátku součástí raně středověkého městského opevnění, jeho součástí byl i přilehlý hřbitov, který zde býval až do roku 1790. Přibližně roku 1350 zde začal kázat Konrád Waldhauser. Gotickou přestavbu kostel prodělal v roce 1480, v roce 1501 začala přestavba kostelní věže, která postupně probíhala po celé 16. století, kdy na věž přibyly v roce 1554 věžní hodiny a v roce 1584 i ochoz s věžičkami. Loď byla původně kratší, což naznačují tři stanové střech z roku 1570. V té době bylo obyvatelstvo kališnické, a proto zčásti zachovávají tvar kalicha. Prodloužena k západu byla v roce 1612. Na hřebenu střechy za dnešním průčelím se nachází „panenská věžice“ s letopočtem 1616. Kupolová centrální kaple sv. Rocha po severním boku a sv. Jana Nepomuckého po jižním boku, jakož i sousední kapli sv. Barbory přistavěl mezi lety 1697 (1676?) – 1703 Giulio Broggio. Jižní boční loď a ostatní severní kaple přistavěl v letech 1717–1724 Octavio Broggio, který zároveň provedl úplnou barokizaci celé stavby a zapojil do ní i starší středověkou věž. Oba Broggiové, otec i syn, byli posléze pohřbeni pod presbytářem kostela. Štukatérské práce prováděli F. a M. Dollingerové, kamenické O. Kraus, hlavice pilastrů zhotovil P. Bianco, vázy s plameny Josef Fischer. O opravě kostela došlo v letech 1740–1746, pak zevně zvláště v roce 1888 a 1925, uvnitř v letech 1897–1898, v roce 1935 a poté na počátku 21. století.
Kostel prodělal složitý stavební vývoj. Presbytář je v jádře gotický. Pod střechou severní boční kaple jsou zazděná okna z doby okolo roku 1280. Současný barokní kostel je podélnou stavbou bazilikálního typu. Má polygonální presbytář, nižší přístavky sakristií, boční loď a kaple, které zčásti vystupují. Při severním boku je vysoká gotická věž. Průčelí kostela je trojdílné. Je trojosé se složitě profilovanými římsami a dvěma průběžnými vertikálními štenýři trojbokých pilastrových svazků s proláklými vnějšími boky. Hlavní portál je obdélný v pilastrové edikule s vázami a zvlněnou římsou. V bočních polích se nacházejí niky. V patrové části hlavního portálu je osové okno s trojdílným záklenkem. Na hlavní římsou se nachází nástavec s volutovými křídly. V trojúhelníkovém šítu je akantová kartuše s městským znakem. Nad střechami bočních kaplí jsou proláklé hřebeny mezikaplových stěn. Okna kostela jsou obdélná se štukovými římsami rozmanitých tvarů. Při severním boku z ulice je zvláštní schodiště ke dveřím sv. Rocha, která má proléklé průčelí a lucernu na střeše. Z jižního boku vystupuje kaple sv. Barbory, která má stejné průčelí jako kaple sv. Rocha, ale je bez schodů a lucerny. Původní opěrné pilíře chórového závěru byly barokizovány do podoby pilastrových štenýřů.
Uvnitř jsou v hlavní lodi křížové klenby s bohatě štukovanými žebry. Hustě profilovaná hlavní římsa s plastikami andělů je pod okny propadlá. Na pilířích mezi arkádami bočních kaplí jsou vysoké pilastry s korintskými hlavicemi od P. Bianky. Všude na klenbách, stěnách, římsách a při oknech je velmi bohatá štuková ornamentika, zejména od M. Dollingera. V bočních lodích a kaplích jsou jednak kupole s lucernou, a jednak příčné valené klenby nebo české placky.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_V%C5%A1ech_svat%C3%BDch_(Litom%C4%9B%C5%99ice)
104 fotek, březen 2008 až květen 2009, 40 zobrazení, 142 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Městská věž v Litoměřicích patří k výrazným pozdně gotickým a renesančním městským věžím českých měst. Otázka návaznosti na starší objekt není vyřešena, současná věž snad z let 1514–7. Vždy patřila městu, přízemní komora sloužila jako městský tresor.
Jednou z dominant města Litoměřic je i čtyřpatrová městská věž navazující na děkanský kostel Všech svatých. Bohužel tato věž je nepřístupná, ale v Litoměřicích není o vyhlídková místa nouze. Najdete ji přímo na Mírovém náměstí.
Věž je vysoká 54 m a k ochozu 37 m o základně 10,5 x 10.5 m. Věž je připomínána již ve 14. stol. a na začátku 16 století zde prováděl stavební úpravy mistr Jiřík z Plzně. Přízemní místnost, přístupná z kostela, sloužila ve válečných dobách k úkrytu majetku občanů Litoměřic. Samotná věž je přístupná přímo z ulice a od 1. patra obsahuje konstrukci z dřevěných trámů pro zavěšení zvonů. V úrovni ochozu byla koncem 16. stol. vyzděna místnost pro věžného.
Datování stavby je značně komplikované: zvononosná stolice, která vyplňuje všechna patra věže až pod ochoz, je postavena z trámů, poražených na konci 15. století. Protože nebylo technicky možné zabudovat dlouhé hlavní trámy do stojící věže, je prakticky jisté, že kromě přízemí pochází celá věž až z doby stavby konstrukce, tedy z let 1514–17. Naopak architektonické články přízemí napovídají na dobu 13. či 14. století. Věž se tedy buď stavěla ? postupně (možná původně s horní dřevěnou částí), nebo její původní horní část zanikla před koncem 15. století.

zdroj: http://www.hrady.cz/index.php?OID=2136
15 fotek, červen 2004 až srpen 2017, 35 zobrazení, 54 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Renesanční dům postavený kolem roku 1580 na místě starší stavby, z ní se dochovaly gotické sklepy. Ve dvoře je k hradbě přistavěn renesanční domek.
Dům najdeme v centru města na Mírovém náměstí, hned vedle diecézního muzea. Interiéry ani dvůr nejsou bohužel přístupné veřejnosti.
Dvoupatrová budova s třetím slepým atikovým patrem. Podloubí, mázhaus a místnosti v patrech jsou zaklenuty renesančními hřebínkovými klenbami. Průčelí je zdobeno renesančními štíty saského typu, profilovanými římsami a kamennými ostěními. Na dvorním průčelí je zdvojený hrotitý štít. Na konci dvora je u gotické hradby ze 14. století přistavěn renesanční domek s klenbami a bočním obloučkovým štítem.

zdroj: http://www.hrady.cz/index.php?OID=7104
27 fotek, prosinec 2004 až srpen 2017, 33 zobrazení, 97 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Pozdně gotický dům z roku 1513, postavený na raně gotických základech. Na fotografiích z roku 1870 měl ještě tento dům na průčelí dva pozdně gotické chrliče. Byly bohužel odstraněny. Část jednoho z nich můžeme dnes vidět v expozici muzea (stará radnice).
Dům se nachází v centru města na Mírovém náměstí. Zájemci zde mohou navštívit galerii a muzeum litoměřické diecéze a expozici naivního umění. Otevřeno je celoročně kromě pondělí.
Přední pozdně gotický dům s vrstveným stupňovitým štítem má v obou patrech původní kamenná profilovaná okna. Na prostředním okně v prvním patře je malý znak s letopočtem 1513. V podloubí vstupujeme portálem do klenuté síně v přízemí s chodbou do dvora, portálkem do sklepa a schodištěm do patra. Po schodišti se dostaneme do síně v prvním a druhém patře, ve kterých jsou dřevěné stropy. Dochovalo se zde i mezipatro s okny do dvora.
Z mázhausu v přízemí projdeme chodbou kolem komory s valenou klenbou do dvora k zadnímu objektu. Tento původně pozdně gotický dům, přistavěný k hradbě ze 14. století, si dochoval stupňovitý štít a renesanční pavlač do jižního parkánu. Oba domy mají sedlové střechy s pozdně gotickými krovy.

zdroj: http://www.hrady.cz/index.php?OID=6690&PARAM=11&tid=22038&pos=450
44 fotek, červen 2007 až červenec 2011, 27 zobrazení, 71 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Dům o dvou patrech s loubím, v jádře pozdně gotický z počátku 16. století, se starší dispozicí přízemí s mezipatrem a sklepy. Dílčí úpravy renesanční a z poloviny 19. století. Dům měl původně štít a průčelí se sgrafity. Na průčelí sdružená okna se stopami původních přímých říms. V přízemí je loubí o dvou polích s gotickým bočním obloukem. Uvnitř domu gotická dispozice s hloubkovou střední zdí, mázhausem a zadní komorou. Klenby valené s lunetami ? a křížové s hrotitými čely. V mezipatře je pozdně gotický portál segmentem sklenutý, v 1. patře portál sedlový a další s přetínavými pruty v ostění. V prvním patře je umístěn dřevěný kazetový strop ze zámku v Prunéřově.

zdroj: CD Historie královského města Litoměřic.
39 fotek, září 2006 až červen 2009, 41 zobrazení, 94 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Dům U černého orla, Divišovský, Králův hrádek v Litoměřicích
Rozlehlý palácový dům, vystupující z jižní fronty náměstí, postavil pro rodinu Divišovských před rokem 1564 Ambrož Balli, řečený Vlach, významný italský stavitel, působící několik desetiletí v Litoměřicích. Později jej získal královský rychtář Šimon Petr Oulík z Třebnic, kterému jej císař roku 1628 osvobodil od daně a zapsal do zemských desek. Od roku 1650 se dům nazýval Královým hrádkem a byl opatřen deskou s ochranným nápisem Salva guardia, ? který jej měl chránit před požadavky procházejících armád.
Roku 1726 jej zakoupilo město, které tu v letech 1748–9 zřídilo první regulérní kasárna. Po předání staré radnice (dnes museum) soudu roku 1850 se sem přestěhoval městský úřad. Později hotel (tehdy získal dnes nejužívanější název), po roce 1945 hrozil zřícením, při generální opravě v polovině 50. let obnoveno podloubí. Dnes hotel, restaurace a výstavní síň.
Dvoupatrový v jádře pozdně gotický přestavěn renesančně. Vynikají především renesanční štíty a figurální sgrafita s biblickým motivy na průčelí, kde je také kamenný gotický reliéf, znázorňující středověkou pověst o netvoru a uloupeném děcku.
Uvnitř v přízemí jsou lomené valené a hřebínkové klenby.

zdroj: Turistický průvodce městem z roku 1999

a http://www.hrady.cz/index.php?OID=2233&PARAM=11&tid=21996&pos=450
26 fotek, 1.6.2009, 56 zobrazení, 121 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
V 10. století vzniká český stát. Přemyslovci postupně likviduji odpor konkurenčních knížat a centralizují moc. Budují hradskou soustavu – síť opěrných královských hradů a hradišť na území celého státu. Tak je kolem roku 950 založen i přemyslovský kastelánský hrad v Litoměřicích. Ten můžeme lokalizovat na dnešní Dómský vrch, ačkoli dnes už žádné viditelné stopy po hradu v těchto místech nenalezneme. Uvnitř hradu stál pravděpodobně i nejstarší kostel v Litoměřicích – kostel sv. Jiří, zbořený v r. 1876 (sloužil asi jako oratoř pro panovníka či kastelána, větší bohoslužby se konaly v bazilice sv. Štěpána). Soudí se, že litoměřický hrad zaujímal plochu cca 5 – 6 hektarů, což byla rozloha nedalekého Žatce! Vystavěním hradu začíná vzrůstat význam Litoměřic coby nového centra tzv. litoměřického kraje (kraj byl rozlohou podobný dnešnímu okresu, nepatřila do něj však biskupská Roudnice).
Na konci 10. st. se Litoměřice poprvé objevují v písemných pramenech – v tzv. břevnovských listinách papeže Jana XV. a knížete Boleslava z r.993. Zde jsou uvedeny jako důležitá celnice na Labi povinovaná odváděním desetiny výnosu z cel břevnovskému klášteru.
Zajímavé je sledovat, jak přišly Litoměřice ke svému jménu. Většina současných odborníků se kloní k výkladu, že základem pro jméno města bylo jméno osobní znějící Ljutomír (příp. Litomír apod.), což značí asi „velmi prudký, divoký. Stará domněnka, se kterou přichází např. Pavel Stránský v 17. st., o žalostném výkřiku mlynáře „Jestiť mi líto té měřice“ je tedy asi z říše fantazie (viz Příloha k této kapitole).
V polovině 11.st. došlo k významnému zakladatelskému aktu. Kníže Spytihněv II. založil roku 1057 v kapitulu. Jejím centrem se stává nově postavená bazilika sv.Štěpána, stojící na místě dnešní katedrály. Při ní nepochybně existovala i první škola v Litoměřicích. Pro dějiny českého jazyka má velký význam zakládací listina litoměřické kapituly, neboť na jinak latinsky psané listině najdeme malý dvouvětý přípis z počátku 13.st. – nejstarší české věty! ("Pavel dal jest Ploškovicích zemu Vlach dal jest Dolas zemu Bohu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú a Sedlatú.")
Ve 12.st. tak v Litoměřicích existuje královský hrad s velkým dvorem, kapitula s velkým dvorem a majetkem a doložen je i třetí velký dvůr – majetek bl. Hroznaty Tepelského (ležel asi jižně od kostela Všech svatých). Každý z těchto „feudálních pánů“ měl v okolí Litoměřic ve vlastnictví několik vsí. Kromě hradu a dvorů existovala na území dnešních Litoměřic řada řemeslnicko-zemědělských osad vytvářejících dohromady poměrně rozsáhlou a koncentrovanou aglomeraci (soudí se asi 20 osad na území o poloměru 1,5 km, je doloženo např. 16 pohřebišť, asi 8 kostelů, odhaduje se asi 2000 obyvatel na konci 12.st.). Doložené jsou např. osady Zásada, Dubina, Rybáře, Újezd. Litoměřice tedy od počátku plnily úlohu správního centra kraje, ale i centra obchodního. Poloha na vodní labské cestě i na tzv. chlumecké cestě (obě směřovaly na naše severní hranice a do Saska) učinila z Litoměřic významné obchodní, tržní a celní středisko.
nadané od panovníka výsadami městských práv. Přesné datum nelze již dnes přesně určit, a tak klademe vznik města Litoměřic do období mezi dvěma významnými listinami 1219 – 1228. (První z listin, papeže Honoria III. z r.1219, obsahující ochranné privilegium pro klášter v Teplé, zmiňuje jako majetek kláštera i osadu nepochybně totožnou s Litoměřicemi; druhá z r.1228 je od Přemysla Otakara I. a Václava I., rovněž určující majetek kláštera v Teplé, již udává Litoměřice termínem město.)
Nejstarší doložená pečeť k roku 1251 s hradbami. I to snad sehrálo úlohu v době vzpoury Přemysla Otakara (II.) proti otci Václavovi I. v letech 1247 – 1249. Pro krále Václava se Litoměřice staly jedním z klíčových opěrných bodů (shromaždoval zde své vojsko) pro pozdější úspěšné potlačení synovy rebelie.
Václav I. také podnikl první pokus o rozšíření města (po r.1253), ale ten nebyl úspěšný. Jádro města tehdy tvořilo cca dvouhektarové náměstí a zastavěno bylo asi 6 – 7 hektarů. Nejstarší pás hradeb obepínal prostor mezi kostelem Všech svatých, minoritským kostelem sv. Jakuba a dominikánským kostelem sv. Michala (dnes již nestojí, nacházel se přibližně na místě dnešního archivu). Samostatným opevněným sídlištěm byla Hora sv. Štěpána, prostor dnešního Dómského náměstí. Z období gotiky je v Litoměřicích několik velmi cenných památek – např. věž farního kostela Všech svatých, tzv. gotické Dvojče (Jezuitská ul. 4-5, ve dvoře), dům Diecézní galerie (Mírové nám. 24). K úspěšnému rozšíření města došlo až za vlády Karla IV. Hradby tehdy dosáhly až na závěr Dlouhé ulice (je to také nejstarší jménem známý název ulice) a město se rozrostlo asi na 18 hektarů, čítajících 250 – 270 domů. S předměstími se odhaduje asi 43 ha, 600 domů, 4000 obyvatel. Nejvýznamnější stavbou města byl královský hrad kastelového typu (palác s kaplí), budovaný již před r. 1300. Jsou doloženy i tři pobyty Karla IV. v něm – 1355, 1359 a 1369. Obyvatelstvo města tvořili zvláště kupci, hlavně němečtí. Zdrojem příjmů pak byly trhy, zejména výroční – jarmarky, které se původně konaly na sv. Jakuba (25.7.), později na Všech svatých (1.11.). Předmětem obchodu byly hlavně sůl, obilí, kůže. Obchodní stezky mířily z Litoměřic hlavně na Prahu, Sasko a Lužici. Vedle práva tržního disponovaly Litoměřice i dalšími městskými právy – skladu, mílovým a soudním. Tzv. magdeburské právo potvrdil městu Přemysl Otakar II. r. 1262. K městu pak patřily i pole a vinice (doloženy od 11.st.) a také poddanské vsi, od kterých byly vybírány daně (na sv. Jakuba platily Rybáře, Dubina, Újezd; na sv. Martina Želetice, Mlékojedy, Prosmyky, Pokratice, Keblice, Bohušovice a Kopisty). V čele města stál králův úředník – rychtář. Od 13.st. je však doložena i městská rada konšelů v čele s purkmistrem. Radnice je pak poprvé zmiňována až r. 1397. Nejstarší městská kniha je dochována k r. 1341. Z církevních institucí stojí za zmínku založení kapitulního děkanství Karlem IV. v r. 1349, při kterém vzniká i škola. Farním kostelem je od středověku až do dnešní doby kostel Všech svatých. I když to z předcházejících řádků nemusí být tak zřetelné, patřily Litoměřice po Praze a Kutné Hoře do nejvýznamnější skupiny českých měst (vedle Chebu, Hradce Králové, Plzně a Českých Budějovic)! Byly správním i ekonomickým centrem širokého okolí. Jejich význam byl zvýšen i řadou církevních institucí ve městě (uvnitř hradeb bylo neuvěřitelných 12 kostelů a tři kláštery!).

zdroj: https://www.gjj.cz/obsah/04-litomerice-ve-13-14-stoleti
15 fotek a 1 video, 5.6.2009, 45 zobrazení, 68 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, kultura, města
34 fotek, listopad 2008 až červenec 2010, 43 zobrazení, 60 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Vrch Radobýl daroval Karel IV. v roce 1359 Litoměřicím, aby na jeho stráních byla pěstována vinná réva. Historie vinařství na Litoměřicku sahá ale až do nejstarších dob osídlení krajiny českým obyvatelstvem a současně do období šíření křesťanství. Darovací listina Spytihněva II. z roku 1057 hovoří o nadaci kolegiátnímu kostelu sv.Štěpána v Litoměřicích a uvádí darování vinic i s vinaři. Ve středověku byly Litoměřice po Praze druhým největším vinařským městem v Čechách. V jejich katastru bylo 400 ha vinic a vinice byly všude v okolí, zejména v labském údolí, v romantické části při vstupu Labe do Českého středohoří skalní průrvou zvanou Česká brána (Porta bohemica).
Sídlo firmy se je takřka v centru Litoměřic v bývalém dominikánském (minoritském) klášteře, kde se nachází i starobylý sklep z roku 1223. Firma vyrábí jednak vína odrůdová a přívlastková, jednak i známkové víno Radobýl (bílé i červené), které nese jméno vrchu Radobýl, jež daroval Karel IV. v roce 1359 Litoměřicím, aby na jeho stráních byla pěstována vinná réva. Pro zájemce je možné objednat prohlídku vinařského provozu a vinného sklepa s ochutnávkou vín (minimálně pro 10 osob).
Firma nabízí k prodeji i některá archivní vína starších ročníků. Vína lze zakoupit v podnikové prodejně přímo v sídle firmy, nebo na náměstí v prodejně nesoucí název Vinný šenk.

zdroj: http://www.radobyl.cz/M2.aspx
83 fotek, září 2006 až červenec 2011, 12 zobrazení, 60 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Středověké sklepy budované zejména z hospodářských důvodů, sloužily za válek i jako úkryt obyvatel a majetku. Mají až tři podlaží s velkými prostorami a jsou propojeny sítí chodeb pod celým městem. Budování bylo postupné, nejstarší je horní patro. Chodby vedly i za hradby. Jejich původní délka je odhadována na 24 kilometrů. Dnes jsou průchozí asi 3 kilometry. Současná prohlídková trasa 366 metrů dlouhá je zároveň lapidáriem Oblastního ? vlastivědného muzea.
Vstup do sklepení je přes vinárnu Radniční sklípek v podloubí barokního domu čp. 21 na Mírovém náměstí. Vinárna je otevřena celoročně. Od konce června do začátku září je zajištěna denně průvodkyně. Mimo sezónu je otevřeno po domluvě.

zdroj: http://www.hrady.cz/index.php?OID=9179
13 fotek, prosinec 2004 až červenec 2017, 54 zobrazení, 50 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Na hraně terasy, oddělené od nejstaršího litoměřického “města” (dnešního Dómského vrchu) údolím Pokratického potoka, stál v závěru 12. století drobný románský kostel zasvěcený Panně Marii. Kostelík byl součástí velmožského dvorce Hroznatova. Blahoslavený Hroznata (asi 60. léta 12. století - 1217) se zřejmě na Litoměřicku narodil, jeho rod zde vlastnil dost rozsáhlé majetky. K jejich správě sloužil Hroznatovi dvorec na “Nové hoře nad Labem” - tak bývá v nejstarších písemných pramenech ze 13. století označováno vznikající vrcholně středověké město Litoměřice. Hroznatovým odkazem se dvorec s kostelem dostaly do majetku tepelského kláštera, později zde zřídili svůj špitál křižovníci. Ti zde působili přibližně od poloviny 13. století až do husitských válek. První výslovná zmínka o kostele je dochována z roku 1257. V dobách utrakvismu byl kostelík ve správě města, které při něm v roce 1549 zřídilo latinskou školu. Toto středisko vzdělanosti dosáhlo postupně značného věhlasu, určitý čas zde byl rektorem Mistr Pavel Stránský, autor známého díla „O státě českém“, který v roce 1627 odešel z Litoměřic do exilu. Již v roce 1629 přišli do města první jezuité a starý kostel se školou jim sloužil jako prozatímní působiště. Místo si tak podrželo svou funkci vzdělávacího centra, která de facto zanikla až ve 20. století. Jezuité mohli začít s úpravami objektů až po skončení třicetileté války, která byla pro město velmi pustošivá. Po získání potřebných prostředků začala v roce 1649 přestavba gymnázia, v roce 1650 byl rozšířen starý kostel a roku 1654 započali jezuité se stavbou své koleje. Budování jejich objektů trvalo více než sto let. V roce 1731 byla dokončena stavba nového dvouvěžového chrámu Zvěstování Panny Marie na připravené parcele na východní straně jezuitské ulice, takže starý kostel již nebyl potřebný. Jižní křídlo jezuitské koleje bylo dokončeno (1770) až poté, co byl překážející starý kostel v roce 1759 odstraněn. Již v roce 1773 byl jezuitský řád zrušen. Z hlediska stavební podoby kostela se jednalo o nevelkou jednolodní stavbu na obdélném půdoryse, románský kostel měl zřejmě obvyklou východní půlkruhovou apsidu. Charakteristickým znakem, umožňujícím identifikaci objektu na starých vedutách, je zvonice, vyrůstající z hřebene sedlové střechy kostela. Tato (sanktusová) věžička musela být dřevěné konstrukce. O významném využití dřeva v konstrukcích tohoto kostela svědčí také jedno z nejstarších zobrazení tzv. Labského prospektu (z doby kolem roku 1600), na němž je západní stěna kostela znázorněna jako hrázděná. Je možné si představit, že jezuitské rozšíření kostela mohlo spočívat právě ve vybourání této stěny a prodloužení lodi kostela k západu. Paradoxně však srovnání jednotlivých vedut působí spíše dojmem, že na počátku 18. století byl kostelík menší než o 100 let dříve. Vysvětlit si to lze snad jen relativním zmenšením kostela - okolní objekty totiž “vyrostly” mnohem výrazněji (jezuitská kolej).Zajímavá je paralela využití klíčového místa, tj. předpolí mostu přes řeku, při porovnání Litoměřic s Prahou. V obou městech na tomto strategickém místě nalezneme jak křižovníky, tak později i jezuity.
Městská rada vybrala pro jezuity vhodné místo v ulici při kostelíku Panny Marie, kde až do husitských válek bývala malá komunita křižovníků s červenou hvězdou, při níž stál již v polovině 13. století špitál. Areál byl patrně součástí někdejšího dvorce blahoslaveného Hroznaty a nacházel se původně až za městskými hradbami respektive v předpolí někdejšího královského města. Větší změny zde nastaly během husitských válek, kdy kostel i k němu přilehlý špitál spravovalo město Litoměřice. Byla zde i proslulá latinská škola založená roku 1549, na níž byl i určitý čas rektorem M. Pavel Stránský, autor významného díla „O státě českém“, jenž z Litoměřic roku 1627 odešel do exilu. Ke kostelíku Panny Marie a latinské škole bylo ještě přidáno 6 domů (mezi nimi i dům P. Stránského) a ze zkonfiskovaného majetku Stránského i velký dům v Mlékojedech.
Předchůdcem dnešního areálu byl křižovnický špitál, vzniklý na předmostí labského mostu v polovině 13. století u kostela Panny Marie. Ten byl zřejmě součástí dvorce později blahoslaveného Hroznaty v předpolí pozdějšího královského města. Od husitských válek kostel i špitál spravovalo město, po roce 1549 zde sídlila latinská škola. Po příchodu jezuitů do Litoměřic roku 1629 jim starý kostel a škola posloužily za provizorní působiště. Po skončení ? třicetileté války a shromáždění potřebných prostředků začali roku 1649 přestavovat gymnázium, roku 1654 stavět kolej a od roku 1701 nový kostel, nejmohutnější litoměřickou barokní novostavbu. Stavební aktivita skončila až roku 1770 dostavbou jižní části koleje na místě roku 1759 strženého starého kostela.

zdroj: http://litomerice-leitmeritz.net/clanky/cist/nazev/17-zmizele-litomerice-i-zmizele-kostely
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jezuitsk%C3%A1_kolej_(Litom%C4%9B%C5%99ice)
http://www.hrady.cz/index.php?OID=2232&PARAM=11&tid=21990&pos=450

Komentáře

přidat komentář